úterý 15. prosince 2009

Fiat Tipo - auto plné dobrodružství

Tipo je automobil pro správné muže, kteří se nebojí výzev a dobrodružství!
Chcete ráno vstávat s nejistotou, zda nastartujete?
Chcete trnout na benzínce strachy, zda se zase nepřisálo víčko nádrže?
Chcete, aby vám měnilo barvu ze stříbrné na oranžovou před očima?
Baví vás čekat padesát kilometrů, než se auto roztopí? (pro prvních deset zájemců slušivá zimní bunda zdarma)
Milujete zvuky cvakání, praskání, bouchání a vrzání?
-
Odměnou vám bude minimální spotřeba,
velkorysý prostor a
pocit, že opravdu řídíte.
-
Pro dámy:
nebojte se, na tohle auto váš milý nikdy žádnou nesbalí!



pondělí 14. prosince 2009

Přečtěte si to dřív než Hollywood

Hollywood se chystá natočit Pýchu a předsudek. Se zombíky. Snad aby to nebyla taková nuda. Přeci jen, lidi mají radši filmy, ve kterých rozhoduje poctivá rána mečem.
Budiž jim k dobru, že se to nechystají točit podle Jane Austenové, ale podle knihy Pýcha a předsudek a zombies.
Jenže po tomhle filmu už Austenovou nikdo číst nebude.


pondělí 7. prosince 2009

Vztek

Někdy má člověk vztek. Musí ho tutlat, třeba kvůli společnosti, musí zavřít oči, počítat do deseti, zpívat si oblíbenou píseň a z hluboka se několikrát nadechnout. Tak to jde pár dní, týdnů, někdy i měsíců, ale jednou musí ten tlak ven, vybuchne.
Jsem na začátku, zavírám oči, zklidňuji se. Nenacházím zatím vybití pro svůj vztek.
Ono to není zase až tak zdravé, prý něco s tlakem, srdcem, cévkami a mozkem.
-
"Kdyby věci probíhaly standardním způsobem, zřejmě bych vás vítal nejen jako předseda České strany sociálně demokratické, ale také jako předseda vlády České republiky." Takhle hovořil Jiří Paroubek ke sněmu socialistů v Praze.
-
Na to už je potřeba několik písní v hlavě, alespoň půl hodiny klidného dýchání a nejlépe jít a tomu kreténovi rozbít hubu!

středa 2. prosince 2009

Co týden dal

Poslanecká sněmovna bude dnes porcovat medvěda. Kadaňští blogeři na to zareagovali v předstihu svými polemikami o ochráncích zvířat, vegetariánství a lidských dostizích. Čeká nás (zatím) největší schodek v historii, všichni to čekali, přesto se diví.
Včera měl na UJEPu přednášku Radim Uzel. K vysokoškolákům mluvil o geometrickou řadou rostoucí populaci, bezpečném sexu, antikoncepci. Nikdo se nic nového nedozvěděl.
Byl jsem nazván čurákem, protože jsem jel ve městě 45, místo 50 km v hodině.
V sobotu dojely dva (krásné) žluté trabanty, řízené českými posádkami, do Kapského města. Soudruzi z NDR valí oči.
Ukázalo se, že Vietnamka, která vyhrála se svou knihou cenu Knižního klubu, je chlap. Navíc Čech jak poleno.
Začala platit Lisabonská smlouva. Skoro nikde se to nerozmazávalo. A nejméně na Hradě.
Ruský válečný zajatec a posléze dozorce v německém vyhlazovacím táboře Ivan Demjanjuk bude souzen. Je mu devadesát, údajně mu zbývá jedenáct týdnů života. Symbolicky má soud s ním smysl. Prakticky bych to ale nechal na ten soud poslední.

sobota 14. listopadu 2009

Pravda o pádu berlínské zdi

Mám rád francouzské prcky. S Napoleonem nás pojí stejný komplex (on se ho ale nebál, právě v důsledku tohoto komplexu, pojmenovat po sobě). De Funés byl jako komik vynikající, i když na ty jeho filmy se poslední dobou nějak méně dokáži dívat. A mým posledním oblíbencem je prezident Sarkozy.
Spojuje totiž Napoleona a Funése dohromady. Nosí podpatky, aby byl vyšší (jak by ne, vždyť má něco málo kolem 165 cm - skrček, já mám 170!), vedle jiných státníků si musí stoupat na stoličky. K jeho velkým posledním vtípkům patří vzpomínky na pád berlínské zdi.
Vidím ho, jak ráno v listopadu 89 přichází do své pracovny: "Kluci, hej, kluci, tady dole, dneska se mi zdálo, že se něco stane. Vidím město, jehož zeď rudých hvězd se dotýká. A ta zeď padá!" Nastartoval renaulta, cestou se stavil na chalupě pro krumpáč (byl tam od soboty, Sarkozy sám vykopal celý septik) a nedbaje předpisů prosvištěl dálniční koridor do západního Berlína. Tam stály u zdi srocené davy, ale nic se nedělo. A najednou, všichni pociťují takové blažené teplo, ano, je tam, Nicolas Sarkozy, chápe se krumpáče a vší silou uhodí do nejbližší tvárnice. Ještě jednou, dvakrát, potřetí a zeď padá. Tisíce východních Němců ani nedutají, malý velký muž si stoupá na vedle stojícího trabanta a křičí: "Běžte a nebojte se, utíkejte! Jste volní, užijte si svobodu, kterou jsem vám dal já, Nicolas Sarkozy!"
-
Opodál stojí dva Němci.
"Was hat er gesagt?"
"Ich weiss nicht, er spricht francözisch, das verstehe ich nicht."
"Hm, egal, gehen wir Coca-Cola kaufen."

úterý 10. listopadu 2009

Po hodně dlouhé době hodně dobrý chleba

Dnešní chleba není to, co býval. Je divně bez chuti, druhý den zgumovatí a třetí den je dobrý leda pro kachny. V Hypernově jsem si dnes koupil sedmizrný chleba za 19,90.
A sežral jsem ho skoro celý (zatím).
-
-
Myslíte, že od Hypernovy dostanu něco za reklamu?

Parkující ženy a malí muži

Víte, proč ženy neumějí parkovat?
Protože je muži pořád přesvědčují, že 12 cm je ve skutečnosti 25cm.
-
Dnes jsem pomáhal jedné paní vyjet z řady zaparkovaných automobilů. Auta stála kolmo k chodníku, stačilo jenom natočit kola rovně a mohla vyjet. Ale byl to neřešitelný problém. Tak jsem s tím vyjel já a alespoň jsem zjistil, že dvacet let starý fiat má pohodlnější sedačky, než nová fabie.
-
Dáma si nevěděla rady, tak si řekla o pomoc. Oč je to lepší, než jiná slečna ve focusu, která mne naštvala minulý týden, když se pokoušela vyjet z řady podélně parkujích aut. Auta před a za ní brala jako mantinely, kterých, když se dotkla, poznala, že už dál nemá couvat. Mně to bylo vcelku jedno, stál jsem před ní, takže si akorát pomuchlala espézetku o mojí kouli.
-
Jistě, nárazníky jsou od slova narážet. U dědovy škodovky, nebo mého šuplíku, by se tak asi daly ještě použít, ale u nových aut s nárazníky nalakovanými, s integrovanými čidly, už je to o hlubokém sahání do peněženky.
-
Co z toho vyplývá? Chlapi, buďte spokojení s tím, co máte a přestaňte jim něco nalhávat.

úterý 6. října 2009

Hlava děravá

Jiří Paroubek obviňuje ODS z toho, že se snaží vířením kauz kolem ministra Peciny a výhružkami odchodů jejich ministrů z vlády, vehnat naši zemi do totálního politického chaosu.
Paroubek zapomíná na to, že to byl on, kdo bezúčelně položil Topolánkovu vládu a zmařil veškeré kroky k co nejrychlejším volbám.
-
Paroubek odmítá jednat s TOP 09, je to podle něj seskupení přeběhlíků, kteří ani nemají volební mandát, ani se nepodíleli na sestavování "prozatímní" vlády.
Paroubek zapomíná na dvě věci:
1. instituci přeběhlíků vytvořil on sám už po volbách v roce 2006
2. členové TOP 09 se na sestavování podíleli, jen v dresech jiných týmů
-
Paroubek rád zapomíná.

neděle 4. října 2009

Vrtošivý stařík se raduje

Irové se vyjádřili pro Lisabonskou smlouvu. Jindy rebelující Poláci slíbili, že ji ihned schválí také. A Klaus se tetelí štěstím. Celá Evropa teď čeká jen na něj. Možná čeká, že mu budou lézt do zadku. Možná chce celou věc prodlužovat do britských voleb.
Každopádně je teď v samém středu dění.
A to se mu líbí.

pondělí 28. září 2009

Sluníčko, srdíčko, láska ...

Bylo mi řečeno, že můj poslední článek je opět návratem na starou vlnu a ať se toho koukám držet, že ty předchozí jsou ... takové ... zvláštní.
Takže vy si myslíte, že nemůžu být zamyšlený romantik?!
Tak čum, vole obře:
-
Moje jahůdko,
podávám ti svoje srdíčko na dlani, abys jej připojila k tomu svému, aby mohla společně tlouci. V tvých očích odráží se celá noční obloha a já v ní hledám tu svou hvězdičku. Jsem tam? Když se směješ, jak by vánek hladil jemné chmýří babího léta, které ti přistává ve vlasech. Neboj, dušičko moje, dám ho pryč a budu se dívat na tvůj vodopád vlasů, který jak barokní rám lemuje tvé tvářičky. Rád se v tom vodopádu topím, rád jím proplouvám. Tvá ňadra jsou dvě kuličky hroznů, jen je utrhnout. Ne, neboj se, neublížím jim, jen je pohladím, možná se jich lechce dotknu rty, abych ochutnal jejich chuť.
Broskvičko moje, chci ti do náruče přinést všechno bohatství světa, jen, když to bude znamenat, že budeme navždy spolu.
-
Tak, a jedny kalhotky nezůstanou suchý.

čtvrtek 17. září 2009

Politická krize? Ale kdeže!

Myslíte si, že naší republiku ovládá politická krize? Nenechte se vysmát. Teprve teď je ta pravá politická pohoda:
Lídři nejsilnějších stran věděli, že budou volby a že do nich musí jít s nějakým programem. Tento program pak bude jen stěží splnitelný, protože nelze lidem říct "nic vám nedáme, je krize", ale zároveň fakt nejde nic dát, je krize.
Následující vláda by tak propadla na plné čáře, došlo by na nutné škrty a v příštích volbách, možná opět uměle vyvolaných (po krizi, přirozeně, až si to všechno vyžere), by si neškrtla.
Takhle to všechno zůstává na Fischerovi, kterému vlastně o nic nejde, do politiky se nežene, v příštích volbách kandidovat nebude, tak co si nezařádit.
A o to jde - všichni důležití se zbaví nepříjemných povinností a ti nastrčení si konečně můžou dupnout (zaplať Pán Bůh za to!). Protože se (snad) moc nebudou chtít nikomu zavděčovat, přijatá opatření by mohla mít i nějaký smysl.
A tak jsou všichni v pohodě.
A Jirka se může konečně v klidu těšit na porod.

sobota 5. září 2009

Vůně trika

Cestou domů mne na céčku praštila do nosu vůně prádla, které viselo na balkóně. Paní domu asi používá nějaké staré máchadlo, protože, jakmile jsem to ucítil, vybavila se mi naše stará koupelna, tatramatka a celá ta situace, snad někdy kolem páté třídy, kdy jsem se v neděli koupal a věděl, že musím jít zítra do školy a vůbec se mi nechtělo a hned vytanuly na mysl chodby 4. základky a všechny ty pocity, které jsem míval, problémy, které jsem strašně řešil a zkrátka jsem se vrátil o těch do svých deseti, jedenácti.
Lidský čich je nejvýraznější pamatovák. Ve vůni jednoho kokosového krému je skryto mnohem víc, než si člověk dokáže v paměti vybavit. To nejsou jen pohyby, dotyky, to jsou hlavně ty pocity, které vám žádná paměť nemůže dát.
Možná jsou to pocity krásné, možná ne. Možná se pro ně člověk může trápit, když mu připomínají něco špatného. Ale může se v nich vrátit i zpět do chvíle, kdy mu bylo nádherně, kdy byl čas vedlejší a kdy kocovina z nevyspání byla vlastně veselou, příjemnou tečkou za chvílemi, které měly trvat pořád.
A tak vlastně chápu lidi, kteří přivonívají k věcem, které jim něco připomínají. K trikům, polštářům, dekám ...

pondělí 31. srpna 2009

Děti

Když se narodí dítě, je to obvykle radost.
Jedna kadaňská legenda říká, že když se stavěla kaple Čtrnácti svatých pomocníků, přistoupila k dělníkům měšťanka s otázkou co to tam staví.
"Kapli Čtrnácti svatým pomocníkům", odpověděli kameníci.
"Ha ha ha, jestli je nějakých čtrnáct pomocníků, ještě k tomu svatých, tak to nosím pod žebry čtrnáct dětí!" V tu chvíli hned u rozestavěné kaple porodila čtrnáct dětí.
A to byl, milé děti, důkaz toho, že Čtrnáct svatých pomocníků skutečně existuje.
Tolik pověst, ale nikomu snad nedochází, že ty děti byly vlastně za trest a žádné požehnání!
Já se na dítě těším a chtěl bych ho klidně hned. Jedna moudrá osoba mne poučila, že mít dítě rozhodně není o penězích. A tak, i když na dítě nemám, chtěl bych ho. Je to někdy vysilující, ale zároveň mne nikdy nepřestane překvapovat šíře dětské fantazie.
Taky asi není blaženěšího pocitu, než když vás dítě samo vezme za ruku. Ono vám věří, spoléhá na vás a ani ho nenapadne vás nějak zradit, protože to děti neumí, nechápou a neví, co to je, narozdíl od dospělých.
Děti jsou tak krásně čisté. Možná proto bych nějaké chtěl mít, abych se od něho mohl učit.

pátek 28. srpna 2009

Tanec na ulici

Potkávám je pořád, ty lidi, co poslouchají na ulici hudbu v sluchátkách tak nahlas, že ji s nimi slyší i celá ulice. Taky ji poslouchám. Je to dobré ke zkrácení cesty, člověk se více otevře pozorování věcí kolem sebe, protože není rušen troubením aut, povídáním kolemjdoucích a štěkáním psů.
Občas, když se mi do uší dostane hezká písnička, si poskočím, občas, když je ještě lepší, mám chuť tančit, objímat kandelábry a přeskakovat lavičky. Dnes, cestou do kláštera, mne takhle málem roztančila Sway od Deana Martina. Tu píseň jsem si stáhl, když jsem ji poprvé slyšel v televizi, v reklamě na kafe. Chlápek tam podává svojí (snad svojí) přítelkyni šálek kafe, ona se chce napít, zvedá ho a na talířku najde prsten. Z toho usuzuji, že ji ten pán požádal o ruku. Jestli si ho vzala, už se nikde neříká. Ale jestli dělá dobrou kávu (určitě lepší, než ten divně gestikulující slizoun z jiné reklamy na 3 v 1), tak nevidím důvod, proč ne.
Jenže tahle píseň mne vedla k zamyšlení nad otázkou svatby. Proč se vlastně lidé berou? Podle židokřesťanské tradice (ale spíš té židovské, abych si přihřál česnečku) se musí muž a žena spojit, aby se teprve stali člověkem (muž se oŽENí), svatba je tedy potřebná, abych se cítil jako člověk a ne jako půlčík. To beru, nic proti. Ale, podívejme se kolem sebe, na nějakou tradici už se dávno kašle a tak tedy – proč se lidé berou?
Z pragmatických důvodů („aby se naše děti narodily do úplné rodiny“), z poblouznění a zamilovanosti („teď jsi pro mne ta jediná na světě“) a někdy také z lásky. Nevím, jestli je to mým rozpoložením v poslední době, ale ta láska je na tom to nejúsměvnější. Svatba je krásná věc, těším se na ni, ale když vidím, kolik zařizování, obíhání, peněz a času spolyká, ptám se právě: „Kde je ta láska?! Ta oslava dvou zamilovaných půlčíků, kteří se stanou jedním člověkem?!“ Svoji svatbu si představuji trochu jinak, jako věc mne a mojí partnerky, bez stovek pozvánek, koláčků, darů, šatů, zkoušek. Vždyť je to vlastně naše spojení.
A proto jsem nakonec na ulici netančil.

Krize snění

Před šestačtyřiceti lety měl Martin Luther King sen.
Snít je přirozené, krásné, někdy možná strašidelné. Nejhorší je, když člověk snít přestane. Protože o čem hlavně sníme? O budoucnosti, o tom, koho, jak, kdy bychom chtěli potkat. O tom, kde bychom s ním chtěli být. O tom, kde bychom chtěli být my sami později.
Když se snít nedaří, je něco špatně. Najednou v budoucnosti nevyvstává situace, osoba, meta, které bychom chtěli dosáhnout. Takové okamžiky někdy přichází, nejhorší na nich je, že pro tu letargii člověk ani nevidí podněty, které by ho ke snění měli vést.
Neumět, nebo nemoci snít je moc ošklivý stav. Může se taky stát, že začnete psát článek na blog a v půlce si uvědomíte, že ho možná ani nechcete dopsat, protože to to nemá hlavu ani patu.
Za pár dní mi začnou prázdniny, skoro celý měsíc nebudu mít co na práci. Normálně bych se snad měl těšit, ale bez schopnosti snění se vlastně září bojím, protože si vůbec nedovedu představit co budu dělat.
Snad tedy alespoň snít.

středa 26. srpna 2009

Jak moc máme rádi?

Terezka mi občas pokládala otázku "jak moc mne máš rád?".
Všichni říkáme "mám ho moc rád", čímž vyjadřujeme nějakou hodnotou (moc), že máme někoho rádi. Naopak říkáme "nemám ho moc rád", abychom ukázali, že tato hodnota (ne moc) je menší, než ta předchozí (moc > ne moc).
-
A já se ptám: když někoho máte rádi a on přijde třeba o nohy, máte ho rádi o ty nohy méně?

neděle 23. srpna 2009

Rozpady a zániky

Před 1533ti lety zanikla Západořímská říše. Před dvaceti lety vytvořili obyvatelé Pobaltí přes 600 kilometrů dlouhý lidský řetěz, aby tak ukázali touhu po rozpadu jiné říše.
Věci zanikají a rozpadají se. Mně se rozpadl nedávno výfuk a krátce na to odešly brzdy. Ale jezdíme jak diví dál. Jiným se rozpadají vztahy, zaniká láska, stane se. Dá se na to odpovědět citátem Efraima Kišona, který by dnes oslavil pětaosmdesáté narozeniny: "Špatného manžela lze zcela jednoduše opustit a začít znovu. S dobrým manželem musíme vydržet celý život. Proto není větší trest pro ženu než dobrý manžel."
Někdy se některé věci prostě ztratí. A člověk je hledá a hledá a vůbec mu nemusí dojít, že už se třeba dávno někde rozpadly. Jako ten angličák, co jsem dostal od dědy, když jsem bylo ještě malé děcko. Krásný model Rolls-Royce, se kterým jsem byl králem pískoviště, zvlášť, když k němu do garáže později přibyl džíp, se kterým jsem zdolal všechny duny. A jednou se ztatil a jestli ho nemá některý z kluků, kteří mi ho záviděli, doma, tak už se asi někde rozpadá.
A o co celou dobu jde? Jdeme životem a někdy vědomě a někdy nevědomky dáváme příčinu rozpadu různých věcí, lásek, pocitů, i států. A nenaděláme nic. I když si myslíme, že jo.

čtvrtek 20. srpna 2009

Proč vůbec pošta?

Terezka si posteskla, proč nenapíšu něco pozitivního o poště, ale pořád si na ni stežuji.
Samozřejmě, kdyby se mi tam nelíbilo, nedělal bych tam už čtvrtým rokem. Brigáda na poště je skvělá.
Rozložení dne:
Člověk sice musí velice brzy vstávat a vyrazit na rajon za každého počasí (v zimě - klobouk domů, dámy!), ale zase, když to jde, je doma do dvanácti a má celý den volno.
Fajny kolektiv:
Samé ženy ve věku od třiceti do padesáti let, pro které je mladý (krásný a chytrý) chlapec jako já příjemným zpestřením a tak si jej hýčkají koláči, buchtami a různými nádivkami. Pravda, občas se musí přetrpět řeči o menstruaci, operaci dělohy a bůhví čem, o čemž já vůbec nemám ponětí, ale je tam zábava.
Dýška:
Z každého důchodu máte dýška. Důchodci, držíce v ruce deset tisíc, si vždy dovolí třeba padesátikorunu obětovat pro zpoceného a uříceného doručovatele (těžko říci jestli toho na konci měsíce nelitují). Někdo taky dává jenom korunu, dvě a myslí si, kolik si za to nekoupím věcí, ale to jsou ročníky 1925 a níže. Jsou ale také lidé, kteří dávají šedesát i sto korun. Potom se dýško s dýškem sejde a máte za den dvě tři stovky. A to je příjemné.
To je jen pár detailů z brigády na poště. Kdo si to chce zkusit, může příští rok, ale počkjte, až si to zarezervuji sám.

čtvrtek 18. června 2009

Píchání

Před 196 lety byl Napoleon poražen u Waterloo. Když se mu donesla zpráva, že se bitva pro něj nevyvíjí úplně nejlépe, zvolal prý "Merde!". V dané situaci mu to nikdo, myslím, neměl za zlé. Podivnější by bylo, kdyby řekl něco ve smyslu "Jářku, to je ale zatrolená situace".
Napoleon byl sprostý. Moje spolužačka mi nedávno vysvětlovala, proč nepoužívá plnící pero, bojí se prý, že by jí jednou vystříklo a zašpinilo všechno na stole. Při slově VYSTŘÍKLO se celá třída otočila. A to nebyla zdaleka tak sprostá jako Napoleon.
To už jsme na tom tak špatně, že slova jako honit, stříkat, nebo žalud jsou, řekněme, faux-pasní?
-
I když, přiznám se, při představě, že divoký kanec žere žalud, mne začne bolet v rozkroku.

úterý 16. června 2009

Moje auto

Od dědy jsem dostal jeho starého Fiata Tipo.
Má najeto ke čtvrt milionu kilometrů, z linky sjíždělo, když se u nás začalo na náměstích zvonit klíči, semtam nejdou odemknout dveře spolujezdce a zadní okénka jdou stánout jen do půlky. Taky hodně rezne a je dost hlučné.
Zase na svůj věk nic nežere, jezdí skoro na vzduch. Takže na těch pár cest do Ústí mi to zatím bude stačit.
Rez budeme brousit až o prázdninách, tak jsem se rozhodl, že ji na fotce zatím zakryji cenzurou.
-


středa 27. května 2009

Anekdota

Paroubek si na mítingu s některými voliči potřásá rukou.
Přistoupí k němu stará paní: "Čest práci, soudruhu!"
Paroubek: "To jste si spletla dobu, babi!"
Paní: "Ale tebe ne, panáčku, tebe ne!"

neděle 17. května 2009

O čem přemýšlím, když nemohu usnout

Jedu autobusem z Kadaně do Chomutova, sednu si na sedačku s jehlou a nakazím se hroznou nemocí. Čeká mne dlouhé a bolestivé umírání a tak raději věnuji čas sestrojení stroje času, abych se mohl vrátit a varovat se před tím autobusem.
Užuž se chystám nastoupit do autobusu, když tu ke mně přistupuje ... to jsem přeci já! a varuji se před tím. Pojedu až příštím spojem.
-
A teď se nad tím zamysleme. Kdybych se vrátil v čase, varoval se a nejel autobusem, nikdy bych se nenakazil. Jenže to bych tedy neměl důvod se vracet v čase. A když nebudu mít důvod vracet se v čase, tak se nevrátím, nastoupím do autobusu a nakazím se. A tak pořád dokola.
-
Problém je v tom, že svět chápu jako jednu jedinou časovou linii. Ono jich ale musí být vedle sebe několik, stejně plynoucích, abych mezi nimi mohl přebíhat a jedno Já varovat. Tím bych tedy změnil jednu linii, kde bych se nenakazil, ale v ostatních bych nejspíš nakažený byl. Potom je tu tedy otázka, proč bych se vracel, když se ve své linii nemám možnost uzdravit. Jedině pro zachránění všech mých Já, jenže kolik těch linií vlastně může být. Dvě - jedna plusová a jedna mínusová? Nebo více?
-
A hlavně, když změním jen jednu linii, ta už nebude korespondovat s tou mojí ´nakaženou´ a tak tam bude sice žít člověk jménem Jiří Nebeský, ale budu to já, když jsem měl zemřít na tu nákazu?
-
Možné světy jsou fascinující!

středa 22. dubna 2009

Proč nejsem fejsbukistou

Google zavedl doplněk ke svým mapám, Street View, kde můžete sledovat, co se právě děje v ulicích zatím velkých měst. Jezdí jimi autíčko, které vše natáčí a rovnou posílá do databáze. Lidé jsou tak zaznamenáváni se svými milenkami, zvracející před hospodou, s kamarády apod. A těm lidem to samozřejmě vadí. Nechceme být sledováni na každém kroku. Přesto se rádi exhibujeme. Už ani nečekáme na otázku "co děláš?" a rovnou se na svých profilech a stránkách vytahujeme: Právě jsem se vyblil po tý včerejší pařbě, jdu si umýt vlasy.
Zrovna vařím špagety s boloňskou omáčkou.
Žehlím manželovy košile.
-
Když začal Honza psát svůj blog, měl podobu fejetonistických a myšlenkových úvah jednoho intelektuála. A tuto podobu si víceméně udržel. Tak ty blogy chápu i já, když mne něco pálí, když chci někoho pobavit, když chci ze sebe něco vyblít, hodím to na blog. Už jsme u toho. Oko Velkého bratra nás pozoruje, ví o každém našem pocitu. Někdo si udělal z blogu deníček.
Dneska jsem HO zase viděla, měl dlouhé vlasy a podíval se mne!!!!
Dneska jsem psal seminárku a protože si myslím, že je fakt dobrá, tak si přečtěte.
Včera jsem byl tam a tam, viděl jsem tam to a to, pak jsem vohnul tu a tu a nakonec jsem jí to a to strčil tolikrát a tolikrát tam, tam a tam.
-
A Velký bratr začal znát i naše kroky. Ale nebyli bychom to my, kdybychom mu to neusnadnili. Proč by měl Velký bratr číst všechny blogy, všechny deníčky, sledovat nás na google mapách? My mu to vyslepičíme sami. A vznikl facebook.
Dříve se u nás na koleji domlouvali párty, pitky, chlastačky, pařby a kdovíco ještě jednoduše. Do každého patra se hodil papírek DNESKA, 8. PATRO, 20:00. Již tomu tak není, vše se domlouvá na facebooku. Takže o těchto akcích nevím. Taky nevím, co měly Adéla s Monikou k obědu, s kým se vyspala Eliška a kdo kdy dělá zkoušku.
Ono by se přitom stačilo jich zeptat. Jenže jak, když jsou všichni pořád na počítači a píší co právě dělají? A co právě dělají, když pořád jen píší?

úterý 24. března 2009

Tak nám zabili Mirka, paní Müllerová

Vláda padla. Paroubek zvítězil. Skutečně?
Česká republika je za polovinou předsednictví EU, během nějž důvěra ve vládu stoupala vzhůru. Je to takové zaprděné čecháčkovství: "jó, to von když může mluvit s tolika důležitejma lidma, to von ten Toporánek bude asi borec". Nedělám si iluze o vedoucích lidech EU, budou to obyčejní lidé jako my všichni. Přesto si myslím, že právě pro to čecháčkovství bylo vyslovení nedůvěry vládě v této době naprosto nesmyslné a pro Paroubka sebevražedné.
A tak, i když jsem se zařekl, že už to nikdy neudělám, pravděpodobně dám v dalších volbách hlas ODS. Podporovat nějakou menší stranu by totiž teď ničemu nepomohlo a výhra ČSSD by byla zase sebevražedná pro mne.

pondělí 23. března 2009

Stanovy mluví jasně

Sledoval jsem (občas) zasedání ČSSD a jeho hledání místopředsedkyně strany. Ve stanovách se totiž píše, že ve vedení musí být alespoň jedna žena. Jenže co dělat, když žádnou nezvolíte? Směšně pobíhat a hledat kohokoli bez penisu. Připomělo mi to scénu z Pelíšků a slavnou větu "rozkaz zněl jasně, zlikvidovat muže s brašnou".
A také jsem si vzpomněl na to, co nám vyprávěl pan Kroupa, bývalý disident, dnes vedoucí katedry politologie na UJEPu. Když pracoval v Tesle, vyráběl tam televizory. Plán dne - vyrobit 1500 televizorů a vyexpedovat je do Sovětského svazu. Jenže nepřišla nějaká relátka, bez nich ty televize prostě nehrály. Co teď? Plán je jasný - vyexpedovat. A ta relátka se poslala později, oni už si to braťa (snad) nějak opraví.
Já bych do vedení vzal nějakou tu slečnu v oranžovém tričku. Sice asi nemá sexy mozek, ale může dělat parádu. Protože jinak nechápu, proč tam tu ženskou musí mít.

pondělí 2. března 2009

Serme si na hlavu!!!!

Jo, dvacet let po revoluci. "Vy jste ta generace, která už nebude ovlivněná komunismem, vy už můžete začít něco dělat", říkal nám doktor Vokoun v Budějovicích. A co děláš, Jiří? Jsi v Ústí, stáváš se šedivým robotem, který se plně podvolí tomu, co fakulta přikáže, klidně i prodloužíš studium a když řeknou, prohlásíš, že Klaus je borec.
To jsme my, generace, která si z komunismu pamatuje snad jen jesle. V deváté třídě jsme se smáli Zemanovi, že přišel rovnou od vidlí. S Rathem nám úsměv mrzne. Když je nás dost, vyvěsíme tibetskou vlajkou. Příští týden půjde Ústím průvod Nechceme nácky v Ústí. Možná se i porveme, ale tak, aby to moc nebolelo.
A až se mne dcerka Anička zeptá "a tati, jaký to bylo, ta svoboda, konečně?", tak jí budu muset říct, že nevim. Že se nám ta svoboda nějak okrajovala až z ní nebyla svoboda, spíš jen -oda, nebo možná -a. "Víš, Andulko, v Praze mohla mohla bejt krásná knihovna, kontorverzní, každej by jí chtěl vidět, aby si mohl udělat názor, ale nešlo to ... a já ani nevím proč. Promiň."
Můj bratr se narodil v červnu 1989, on by mohl být zcela nezasažen. On by mohl už něco konečně změnit, já asi ještě ne, protože jsem nosil dupačky made in Husák, jenže to by za to musel dostat basu piv, buben a dvě kurvy na noc.

Dnes se mi někdo snažil tvrdit, že víra je mrtvá. "Tak jsi mrtvý i ty", povídám já, protože jsme ta skvělá židokřestěnská klultura a bez ní si nemůžeme ani prdnout, aby se to nedalo najít v Bibli. Jo, je to tak. A já jsem rád, protože se pořád máme o co opřít. Pořád se můžu utěšovat, že jednou ti špatní budou trpět a já jim v tom společném kotli budu konečně moci říct, co si o nich myslím. "Modlitba, poslední naděje zoufalců", říká Líza Simpsonová a já dodávám: "dokud je naděje, jsme i my". Brácha už nic mít nebude a ve své opilosti si rozbije hlavu o obrubník. A mne jen sere, že jsem nezakročil, když ten obrubník stavěli.
A tak si, přátelé, necháme srát na hlavu. A ty hovna nám tečou po tváři a my se oblizujeme a usmíváme se a děláme, že je to v pořádku, že to tak má být. A já se omlouvám svým dětem, Aničce i Ondrovi, že ty sračky budou muset uklízet.

čtvrtek 19. února 2009

Jak se staví sen ...

Se
stavbou
domu je pořádné
práce! To si musíte vymyslet
kde bude vchod, schody, ložnice, kuchyň,
koupelna,obývák, garáž, záchody, špajz, sklep, chodba
a vana! Potom máte výpis z pozemkové knihy,geodézie, JZD, MNV, ONV
finanční referát, ONV zemědělský referát a nakonec zajdete k notáři. Pak je třeba sehnat si pořádný náčiní: především dobrý kladivo, kleště, mázlík, trubkovej mázlík, lopatu, rýč, krumpáč, hrábě, zednickou lžíci, metr, vodováhu, olovnici, úhelník, kolečko, kolečko doporučuju bantamový, prohazovačku, nebozez, dláto, hoblík, svěrák, pilník, rašpli, smirkovej papír, velký hrábě, malý hrábě a pilu rámovku. A co to zhltne materiálu! To máte písek, vápno, cement, cihly, tvárnice, překlady, krovy, latě, tašky, odpad, hřebíky, vruty, šrouby, dráty, dvojlinky, trojlinky, okapy, plechy, zemnící drát, elektroměr, pojistky, hromosvod, krabice pod vypínače, krabice odbočná. Musí se taky usadit okna, dozdít komín, začistit to po elektrikářích, postavit krb, v koupelně ohodit strop (pokud je rabicka – pletivo, metr široký, to se tluče na strop, nahodí se na to cement). A nakonec koš na odpadky, vyskakovací!

úterý 17. února 2009

sobota 7. února 2009

Babiccina kuchařka

Dnes jsem v televizi sledoval vaření na Nově s kuchařem Babicou, který prý vařil v německých restauracích, i jiných zemí světa a asi ho to opravňuje vařit v televizi. Dnešní díl byl o zvěřině, dělal se srnčí guláš (možná kančí, kdo ví?) a k tomu jako přílohu zvolil Babica tzv. Lyonské brambory. Ty mne zaujaly. Nejdříve uvařil ve vodě brambory, pak je nakrájel na měsíčky a dal smažit na pánev, zasypal solí a červenou paprikou, aby to chytlo barvu (nezhořklo to náhodou?). Do hrnce s vodou nalil ocet, osolil a najemno pokrájenou cibuli v tom asi jednu minutu vařil. Poté to všechno scedil, hodil k bramborám a bylo hotovo.
"Důležité je, aby se ta cibule vařila v octu, pak jsou to ty správné Lyonské brambory."
Když jsem se pak na internetu podíval na recept, téměř všude se brambory krájejí na plátky a pak se vaří, nebo pečou a hlavně o octu nikde ani slovo.
Už několikrát jsem o Babicovi četl jen to špatné a tak musím ocitovat jeden komentář z Relfexu:
"Babica mi připomíná jednu českou kuchařku z osmdesátých let, která pojednává o japonské kuchyni. Je tam výrok, že Japonci sice používají na suši čerstvé ryby, ale protože u nás nejsou k dostání, můžeme je nahradit párkem."
Je to tak. Babica je zvláštní šašek. V Lyonu ty brambory sice dělaj´ trochu jinak, ale já jsem vařil v Německu a tak mám pravdu. Kdo je víc?!

sobota 31. ledna 2009

Paroubek: Na Petře je nevíc sexy její ku.da!

Petro, máš to zapotřebí?!
PRAHA- Jiří Paroubek se pěkně rozjel! Na zahajovacím večírku svého turné o vyřešení krize popíjel se svými kumpány Rathem a Jandákem. "Přišli asi kolem deváté a zůstali do tří," prozradil Blogu majitel baru Kapitál. "Hádali se o ženských, pili whisky, kouřili doutníky a byli dost hluční," postěžoval si jeden z návštěvníků, "nakonec jsme kvůli nim museli odejít, i když se nám vůbec nechtělo."
Blogu se podařilo zajistit bezpečnostní kamery z Kapitálu a pomocí Sue Thomasové, agentky FBI ze seriálu Sue Thomasová, agentka FBI, se nám podařilo odečíst třem výtečníkům ze rtů moc zajímavý rozhovor.
"Kluci, já vám teda povim, na tý mojí je nevíc sexy její ku.da. A nos jí dám spravit, hned zejtra, zajedeme do Plastický chirurgie, s r. o.! Kdo z vás to má?," vykřikoval Paroubek. "Jedna je ti na ho.no! Lepší je mít dvě, co když to stará dostane, co potom?!," trumfoval Rath. "Kluci, nechte těch keců, do pr.ele, a pojďte někam na žrádlo!, za rohem maj´ zabijačkový hody, pojďte na prasátko!" prosil Jandák. "Sám jsi prase!" opáčil notně opilý Rath. "Proč já s váma vlastně chodim..." posteskl si Jandák.
Jedno je jisté, zítra čeká všechny pány velká kocovina. Reportáž o ní vám přineseme zase zítra. Jestlipak Petra uvaří Jirkovi vývar?

sobota 3. ledna 2009

Jak je to o tom kozlovi?

Pane Viktore Kožený,
nabízím Vám místo vedoucího ekonomického odboru Ústeckého kraje.
Jste ideálním adeptem na tuto práci, když může dopravu řídit Šulc.
S pozdravem
Jiří Nebeský