středa 27. května 2009

Anekdota

Paroubek si na mítingu s některými voliči potřásá rukou.
Přistoupí k němu stará paní: "Čest práci, soudruhu!"
Paroubek: "To jste si spletla dobu, babi!"
Paní: "Ale tebe ne, panáčku, tebe ne!"

neděle 17. května 2009

O čem přemýšlím, když nemohu usnout

Jedu autobusem z Kadaně do Chomutova, sednu si na sedačku s jehlou a nakazím se hroznou nemocí. Čeká mne dlouhé a bolestivé umírání a tak raději věnuji čas sestrojení stroje času, abych se mohl vrátit a varovat se před tím autobusem.
Užuž se chystám nastoupit do autobusu, když tu ke mně přistupuje ... to jsem přeci já! a varuji se před tím. Pojedu až příštím spojem.
-
A teď se nad tím zamysleme. Kdybych se vrátil v čase, varoval se a nejel autobusem, nikdy bych se nenakazil. Jenže to bych tedy neměl důvod se vracet v čase. A když nebudu mít důvod vracet se v čase, tak se nevrátím, nastoupím do autobusu a nakazím se. A tak pořád dokola.
-
Problém je v tom, že svět chápu jako jednu jedinou časovou linii. Ono jich ale musí být vedle sebe několik, stejně plynoucích, abych mezi nimi mohl přebíhat a jedno Já varovat. Tím bych tedy změnil jednu linii, kde bych se nenakazil, ale v ostatních bych nejspíš nakažený byl. Potom je tu tedy otázka, proč bych se vracel, když se ve své linii nemám možnost uzdravit. Jedině pro zachránění všech mých Já, jenže kolik těch linií vlastně může být. Dvě - jedna plusová a jedna mínusová? Nebo více?
-
A hlavně, když změním jen jednu linii, ta už nebude korespondovat s tou mojí ´nakaženou´ a tak tam bude sice žít člověk jménem Jiří Nebeský, ale budu to já, když jsem měl zemřít na tu nákazu?
-
Možné světy jsou fascinující!