neděle 2. ledna 2011

Dopis představitelům ESF

Dopis představitelům ESF

Vážení,
jako příjemce příspěvků na budování lepší společnosti prosté rozlišování na většiny a menšiny, jako budovatel lepších zítřků pro sociálně slabé, jako spolutvůrce světa bez bariér, bez předsudků proti seniorům a jako spoluhubitel výsměchu zdravotně znevýhodněným spoluobčanům, kteří jsou (nebojím se tato slova použít) našimi bratry a sestrami v jedné velké rodině zvané Evropská unie, se obracím na vás, představitele a dárce podpory z Evropského sociálního fondu.
Občanské sdružení, jehožto jsem šťastnou součástí, je realizátorem projektu financovaného z prostředků Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost. Díky těmto nemalým penězům se nám již podařilo nechat si udělat diáře v kožené vazbě, na dva tisíce kusů propisek, bloky na malování, notebooky, abychom se nemuseli na filmy dívat prehistorickým způsobem v televizi, na mobilní telefony (ačkoli - co je to za telefon, považte, že fotoaparát má rozlišení jen 2mpix!), plastové desky na cokoli a štítky na jména, aby hned každý věděl, s kým má tu čest. Vše přirozeně opatřené logy povinné publicity.
Díky těmto užitečným věcem se náš projekt úspěšně rozeběhl a já vás tímto žádám o navýšení celkové dotace, neboť se během jeho realizace vyskytly problémy a výdaje, se kterými nebylo v průběhu tvoření návrhu rozpočtu projektu počítáno.
Předně potřebuji opravit auto. Jedná se o dvaadvacet let starý vůz, který zvítězil v anketě Automobil roku 1989. Vůz byl vyroben v Itálii a jedná se tudíž o Evropské historické dědictví, kterým se snažím reprezentovat vyspělost evropského automobilismu a zmírňovat léty zažitý předsudek, že Italové dělají auta rozbitá již na výrobní lince. Navíc je automobil využíváni v rámci projektu, občas s ním vozím chlebíčky na naše merendy, tedy workshopy.
Mým druhým problémem je bydlení. Domnívám se, že za stávající situace, kdy bydlím načerno u načerno bydlících lidí, tedy tato dvojitá černota neprospívá mému pracovnímu výkonu. Věřím, že se mé nasazení za zlepšení podmínek v sociální oblasti zvýší minimálně o padesát procent, když budu moci mít vlastní byt, řekněme 4+1, v novostavbě, kolem jednoho sta metrů čtverečných (o dům si neříkám, nejsem svině). Klidně si dám na dveře cedulku, že tento byt je financován z prostředků EU.
Toto jsou mé nároky na následující pololetí.

Loučím se s vámi s přátelským pozdravem ´nemusí z Evropy pršet, jen když kape´.

Dědova škodovka

Odemykám garáž. Snažím se sundat zámek, zase si odřu klouby na ukazováčku a prostředníčku. Stojí tam, přikrytá plachtou, aby na ní nepadala omítka ze stropu. Otevřít dveře u řidiče, potom spolujezdce, otevřít motor. Zapumpovat, pořádně, jo, to stačí. Sytič. Nastavit sedačku, zrcátko. Klíč do zapalování, start, otočí se jednou, podruhé, polechtat plyn a je to.
Jedničku, rozjezd. Vypadla. Znova, držím, dvojku, jedeme.
-
Dědova škodovka je skvělá. Před dvaadvaceti lety si jí děda vyzvedával v Mototechně v Ústí nad Labem. Proti jeho předchozímu autu měla tahle stahovací okénka i vzadu, otáčkoměr, pátý kvalt, vyhřívané zadní okno, prostě luxus.
První dlouhou cestu absolvovala škodovka do Německa, hned po revoluci jeli děda s babičkou za příbuznými k Dortmundu. A potom na výlet do Hamburgu. Američtí vojáci, kteří za nimi jeli v autobuse se prý chodili na to divné auto dívat a předjížděli je tři minuty, aby se dostatečně vynadívali.
Do Německa se pak škodovka vydala ještě nekolikrát, naposledy na pohřeb babiččina bratrance. Jezdila ale pořád, po celé republice a když jsem si udělal řidičák, i já s ní jezdil všude možně. Do Libice, do Budějovic (jestli dobře počítám, tak dokonce dvakrát), všelikých malých výletů nepočítaně.
-
Pozor, budeme projíždět celou Plzní. Zapni topení, větrák a doufej, že nebude moc semaforů. Vaříme, nevadí, počkáme čtvrt hodinky, než to vychladne, dojdu koupit zatím vodu, tak tři litry pro jistotu.