Děti

Když se narodí dítě, je to obvykle radost.
Jedna kadaňská legenda říká, že když se stavěla kaple Čtrnácti svatých pomocníků, přistoupila k dělníkům měšťanka s otázkou co to tam staví.
"Kapli Čtrnácti svatým pomocníkům", odpověděli kameníci.
"Ha ha ha, jestli je nějakých čtrnáct pomocníků, ještě k tomu svatých, tak to nosím pod žebry čtrnáct dětí!" V tu chvíli hned u rozestavěné kaple porodila čtrnáct dětí.
A to byl, milé děti, důkaz toho, že Čtrnáct svatých pomocníků skutečně existuje.
Tolik pověst, ale nikomu snad nedochází, že ty děti byly vlastně za trest a žádné požehnání!
Já se na dítě těším a chtěl bych ho klidně hned. Jedna moudrá osoba mne poučila, že mít dítě rozhodně není o penězích. A tak, i když na dítě nemám, chtěl bych ho. Je to někdy vysilující, ale zároveň mne nikdy nepřestane překvapovat šíře dětské fantazie.
Taky asi není blaženěšího pocitu, než když vás dítě samo vezme za ruku. Ono vám věří, spoléhá na vás a ani ho nenapadne vás nějak zradit, protože to děti neumí, nechápou a neví, co to je, narozdíl od dospělých.
Děti jsou tak krásně čisté. Možná proto bych nějaké chtěl mít, abych se od něho mohl učit.