Jo, dvacet let po revoluci. "Vy jste ta generace, která už nebude ovlivněná komunismem, vy už můžete začít něco dělat", říkal nám doktor Vokoun v Budějovicích. A co děláš, Jiří? Jsi v Ústí, stáváš se šedivým robotem, který se plně podvolí tomu, co fakulta přikáže, klidně i prodloužíš studium a když řeknou, prohlásíš, že Klaus je borec.
To jsme my, generace, která si z komunismu pamatuje snad jen jesle. V deváté třídě jsme se smáli Zemanovi, že přišel rovnou od vidlí. S Rathem nám úsměv mrzne. Když je nás dost, vyvěsíme tibetskou vlajkou. Příští týden půjde Ústím průvod Nechceme nácky v Ústí. Možná se i porveme, ale tak, aby to moc nebolelo.
A až se mne dcerka Anička zeptá "a tati, jaký to bylo, ta svoboda, konečně?", tak jí budu muset říct, že nevim. Že se nám ta svoboda nějak okrajovala až z ní nebyla svoboda, spíš jen -oda, nebo možná -a. "Víš, Andulko, v Praze mohla mohla bejt krásná knihovna, kontorverzní, každej by jí chtěl vidět, aby si mohl udělat názor, ale nešlo to ... a já ani nevím proč. Promiň."
Můj bratr se narodil v červnu 1989, on by mohl být zcela nezasažen. On by mohl už něco konečně změnit, já asi ještě ne, protože jsem nosil dupačky made in Husák, jenže to by za to musel dostat basu piv, buben a dvě kurvy na noc.
Dnes se mi někdo snažil tvrdit, že víra je mrtvá. "Tak jsi mrtvý i ty", povídám já, protože jsme ta skvělá židokřestěnská klultura a bez ní si nemůžeme ani prdnout, aby se to nedalo najít v Bibli. Jo, je to tak. A já jsem rád, protože se pořád máme o co opřít. Pořád se můžu utěšovat, že jednou ti špatní budou trpět a já jim v tom společném kotli budu konečně moci říct, co si o nich myslím. "Modlitba, poslední naděje zoufalců", říká Líza Simpsonová a já dodávám: "dokud je naděje, jsme i my". Brácha už nic mít nebude a ve své opilosti si rozbije hlavu o obrubník. A mne jen sere, že jsem nezakročil, když ten obrubník stavěli.
A tak si, přátelé, necháme srát na hlavu. A ty hovna nám tečou po tváři a my se oblizujeme a usmíváme se a děláme, že je to v pořádku, že to tak má být. A já se omlouvám svým dětem, Aničce i Ondrovi, že ty sračky budou muset uklízet.
To jsme my, generace, která si z komunismu pamatuje snad jen jesle. V deváté třídě jsme se smáli Zemanovi, že přišel rovnou od vidlí. S Rathem nám úsměv mrzne. Když je nás dost, vyvěsíme tibetskou vlajkou. Příští týden půjde Ústím průvod Nechceme nácky v Ústí. Možná se i porveme, ale tak, aby to moc nebolelo.
A až se mne dcerka Anička zeptá "a tati, jaký to bylo, ta svoboda, konečně?", tak jí budu muset říct, že nevim. Že se nám ta svoboda nějak okrajovala až z ní nebyla svoboda, spíš jen -oda, nebo možná -a. "Víš, Andulko, v Praze mohla mohla bejt krásná knihovna, kontorverzní, každej by jí chtěl vidět, aby si mohl udělat názor, ale nešlo to ... a já ani nevím proč. Promiň."
Můj bratr se narodil v červnu 1989, on by mohl být zcela nezasažen. On by mohl už něco konečně změnit, já asi ještě ne, protože jsem nosil dupačky made in Husák, jenže to by za to musel dostat basu piv, buben a dvě kurvy na noc.
Dnes se mi někdo snažil tvrdit, že víra je mrtvá. "Tak jsi mrtvý i ty", povídám já, protože jsme ta skvělá židokřestěnská klultura a bez ní si nemůžeme ani prdnout, aby se to nedalo najít v Bibli. Jo, je to tak. A já jsem rád, protože se pořád máme o co opřít. Pořád se můžu utěšovat, že jednou ti špatní budou trpět a já jim v tom společném kotli budu konečně moci říct, co si o nich myslím. "Modlitba, poslední naděje zoufalců", říká Líza Simpsonová a já dodávám: "dokud je naděje, jsme i my". Brácha už nic mít nebude a ve své opilosti si rozbije hlavu o obrubník. A mne jen sere, že jsem nezakročil, když ten obrubník stavěli.
A tak si, přátelé, necháme srát na hlavu. A ty hovna nám tečou po tváři a my se oblizujeme a usmíváme se a děláme, že je to v pořádku, že to tak má být. A já se omlouvám svým dětem, Aničce i Ondrovi, že ty sračky budou muset uklízet.
Žádné komentáře:
Okomentovat