neděle 28. září 2008

A to jsem se tak těšil ....

Smutek po Budějovicích vystřídala naděje ústecká. Můj život přejel z Budějovické na ústeckou kolej a snad po ní po dva roky pojede. A hned ze začátku to bude cesta špinavá a kamenitá.
Špatný dojem na mne totiž udělalo už ubytovací martitium, které jsem byl nucen podstoupit. Žádost jsem si podal už dávno, kolej mi byla přidělena, ale v září mi bylo řečeno, že jsem nezaplatil kauci na rozbité předměty a tak jsem byl přesunut do třetího výběrového kola. To spočívalo v jednoduchém přincipu. V sobotu přijedeš a když tu budeš včas, tak na tebe vyzbyde kolej. Nesmyslné, z dávných dob zakořeněné, jednání, které nutí lidi přespávat ve vestibulech kolejí, aby dostali jednu postel. Zároveň se tak může stát, že vy jako student z Ostravy nedostanete místo na koleji, zatímco váš kolega z Ústí, který se třeba nepohodl s rodiči a který přišel před vámi, ten to místo dostane.
Když jsme včera přijeli před koleje, bylo před námi asi 30 - 40 lidí a čekali jsme dvě hodiny, než vůbec otevřeli kancelář a potom další dvě a půl hodiny, než jsme došli na řadu. Za námi bylo dalších 300 lidí, což tedy při průměru 14 lidí na hodinu a začátku v devět hodin, znamená, že poslední člověk přišel na řadudruhý den v půl sedmé ráno.
V dnešní době se už přidělování kolejí děje trochu jinak. Děda mi pak vyprávěl, jak v Ústí čekal od devíti večer do sedmi ráno na podání žádosti o Škodu 105S. To bylo někdy v roce 1977, další několikahodinová fronta jej čekala o dva roky později, když si pro vůz šel.
A za třicet let se v Ústí nic moc nezměnilo.

pátek 26. září 2008

A to jsem se tak těšil ....

Ne, netěšil jsem se na Schmitzera, který prý nepřijel, ačkoli měl v plánu se jít na něj podívat. Potom jsem upravil plán a řekl si, že kvůli průvanu v peněžence se půjdu podívat na Střelnici na Život Brianův. Ani tam jsem nakonec nešel.
To, na co jsem se těšil, byl můj odjezd z Budějic. Poslední rok už jsem při kařdém příjezdu do nich měl sevřený žaludek a myslel na to že: musím udělat ontologii, musím udělat latinu (co je to, proboha, deklinace), musím udělat religionistiku.... Týden co týden, příjezd co příjezd jsem trpěl úzkostnými stavy. Těšil jsem se, až vypadnu, až budu v Budějovicích jen turista, nenáviděl jsem je, nechtěl jsem je alespoň deset let vidět.
Minulý týden jsem dostal diplom, snědl obrovskou porci slavnostního oběda a vyrazil z toho prokletého města. A najednou mi došlo, že je konec. Tři roky života, studium, i ta blbá latina, všechno už končí.
A najednou je mi líto, že budu v Budějovicích jenom turistou.