Unsere (dritte) Besten

Třetím největším Rusem všech dob se stal J. V. Stalin. Nikita Michalkov soudí, že je potřeba se nad tím zamyslet.
S kým sdílí Stalin bronzové pozice? S Václavem Havlem, Lady Dianou, Martinem Lutherem Kingem, jedním Kanaďanem a jedním Finem, jejichž jména mi nic neříkají a Karlem Marxem.
A nad tím bych se zamyslel.

O exhibicionismu a spokojenosti

Od pondělka učím na střední zdravotní škole. Všechny obory, všechny ročníky - občanskou nauku. Upřímně, a to se opravdu nechci chlubit, jsem se ničeho nebál. To, o čem jsem měl mluvit, jsem znal a zbytek je prostě one man show. Jo, divadelní představení, kde mám pětačtyřicetiminutové sólo a v obecenstvu dvacet dívek a plusminus tři chlapce. Tohle vybití se z exhibicionismu mi dodává hrozně moc energie, už dobré tři roky jsem to nezažil.
Jediné, co mne znerózňovalo bylo pocení. Nemívám trému, ale kdykoli promlouvám k většímu počtu lidí, nebo se mám projevit před lidmi cizími, začnu se potit, snad je pozůstatek ze sedmé třídy, kdy jsem se naučil monolog z Lakomce a češtinářka mne pak tahala po všech třídách a já ho musel dokola přehrávat. Tam jsem poprvé zažil trému a že mi pot crčel ze všech pórů a já to nemohl zastavit. Zpět - znervózňovalo mne tedy to, že budu mít v podpaží obrovská mokrá kola, což děsí asi každého chlapa, který má předstoupit před neznámé dívky. Řádná vrstva deodorantu a dvě trička pod košilí tento problém vyřešily.
Hodiny mi kupodivu vycházejí přesně, žádné konce deset minut před zvoněním. Do práce se zatím těším, je to ta nejlepší brigáda, jakou jsem kdy měl (navíc, kde jinde mi dají dvě stovky na hodinu, že?)
Zkrátka a dobře: že chci být učitelem vím už od šesté třídy, ale teď jsem to konečně pochopil - já musím být učitelem, abych mohl být spokojený.

zase to Ústí...

Tři roky jsem studoval v Českých Budějovicích. Po celé ty tři roky nám říkali, že ač jsme na teologické fakultě, máme si dávat pozor na své věci, sem tam se prý něco ztratí. Já jsem ale lidem věřil a věci si v učebnách nechával, ať už šlo pouze o kabát, nebo počítač. Tři roky jsem studoval v Českých Budějovicích a nic se mi neztratilo.

V Ústí jsem jeden měsíc. Včera večer, v prázdné škole jsem přešel z jedné místnosti do druhé a čekal na přednášku. Byl jsem sám, kabát jsem si pověsil na židli, batoh jsem hodil pod stůl a šel se vyčurat. Jak dlouho to může trvat? Rozepnout, vyndat, vykonat, schovat, zapnout, umýt ruce. Dvě minuty? Ani snad ne, zatím se vyčurám docela rychle. Přesto když jsem se vrátil do třídy, batoh tam nebyl. Škola byla tichá, nikde nikdo. Ani školník, kterému jsem to přišel říct a zeptat se, zda někoho neviděl (a trochu naivně jsem taky doufal, že ten batoh jsem někde nechal a hodný člověk mu ho zanesl).

Ono by asi o nic nešlo, v batohu byl blok, penál, cigarety, zapalovač a klíče. Peněženku jsem měl v kabátu, který byl mnohem lépe po ruce. Ale k těm věcem mám vztah, v penále bylo pero, které jsem dostal jako dárek a batoh sám byl dárkem.

A hlavně jsou to MOJE věci! Užij si je, ty hajzle zasranej!!

Objev

Už od roku 1989 si lidstvo pokládá otázku, jaká cena se objeví v úvodní znělce Simpsonových, když Maggie projíždí přes čtečku.

Až dnes byl učiněn ten zásadní objev, nezdráhám se říci, objev srovnatelný s otevřením Tutanchamónovy hrobky, či objevením Atlantidy (to mám v plánu na zítřek):

Vzkaz Ondřejovi

Ondro, ty do toho vidíš líp, když se kvůli pohřbu syna kolotočáře zastavuje doprava a půl Prahy je na nohou, jak potom vypadají pohřby cirkusáků?

Pavlov všedního dne

Moje maminka přestala kouřit. Asi na dva týdny. Když jsem pak jednoho víkendu přijel ze školy, byl pátek, tatínek odešel kopat do míče a jakmile se za ním zavřeli dveře, utíkala maminka na balkon zakouřit si.
"Myslel jsem, že už jsi přestala?"
"Jo, ale ... já se po cigaretách vždycky dobře vykakám, víš?"
Je všeobecně známo, snad ne jen mezi kuřáky, že cigarety mají blahodárný vliv na vyměšování. I já se po cigaretě vždy dobře vykakám.
Včera jsem si pak uvědomil jednu věc. Psal jsem práci do školy a někde před koncem jsem si řekl, že až to dopíšu, zajdu do společenské místnosti na jednu. A snad ta představa, jak sedím v tom strašném křesle ze sedmdesátých let, koukám na Pojišťovnu štěstí, nohu přes nohu, popelník v jedné, cigaretu v druhé ruce a já tahám kouř, abych jej za dvě vteřiny vypustil pomalu ven, tak snad tato představa způsobila, že jsem na ten záchod musel jít hned. I bez kouření.

Jen jestli jsem se nepodělal z představy Pojišťovny štěstí.

Všeobecný rozhled

Na promoci nám děkan Kašný říkal, že teď, když jsme vysokoškoláci, bychom se měli umět ptát. Že nás vysoká škola má nejen vzdělat v oboru a přišpendlit titul, ale naučit nás umět se ptát po věcech, které nás zajímají. Úkolem učitele by asi mělo být donutit žáky ptát se, donutit je pokusit se o odpověď na svou otázku.
Vysokoškolák, a učitel hlavně, by měl být člověk člověk, kterého zajímá svět kolem sebe, bude totiž příkladem. A když učitel prohlásí, že neví koho má volit a že ho to tedy nezajímá, minimálně deset jeho žáků taky k volbám nepřijde.
Na základní škole, na nižším stupni, jsme měli učitelku, která pro nás byla nejchytřejším člověkem na světě. Teď už vím, že to taková pravda nebyla, vzpomněl jsem si na několik věcí, které před námi pronesla:
"Za Přemysla Otakara sahaly Čechy až k moři. Myslím, že by nám ty země měly naše území vrátit." Hlavou osmiletého Jiříka pak dlouho běžely myšlenky na uzurpátorské státy (netušil jsem tehdy, že to byla Itálie), které nám sebraly možnost mít moře a jak, až bud velký, tak se musím zasadit o to, aby se věci vrátily do pořádku.

"Já jsem furt nevěděla, proč oni v tom Chorvatsku bojovali a pak jsem se podívala na mapu a všimla jsem si, že tam mají jen úzký pruh pobřeží. To ona ta Bosna asi chtěla k moři. Asi turismus a tak..." Paní učitelka byla očividně vysazená na moře. Ale v této větě uvařila takový dějepisně politický guláš, že jsem tomu věřil až do prváku na gymplu.

Učitelé by měli mít všeobecný rozhled. Každý, koho nezajímá jen zda jsou papriky levnější v Lidlu, nebo v Albertu, by ho měl mít.
Učitelé by se měli o svět kolem sebe zajímat. A umět se ptát.

O kontextu

Autoportrét Richarda Gerstla vyšel v posledním Reflexu. Na první pohled veselý chlapík, snad přiopilý, nebo zdrogovaný, napadlo mne. Až pak jsem si přečetl, že trpěl maniodepresivní psychózou a tento obraz namaloval předtím, než se oběsil. A už se na něj dívám jinak. Terezka říkala, že je to teď jedno z velkých témat, která ve škole rozebírají, totiž zda na dílo nahlížet jen jako na takové, nebo si jej zasazovat do kontextu.
Já jsem se vždy snažil si situace zasazovat do kontextu, snad proto studuji historii, ta se bez kontextů vykládat nedá. Poslední dobou mě strašně serou někteří lidé, nejhorší na tom je, že je většinou neznám. Jdu po ulici a proti mně pět cikánů, v řadě vedle sebe, asi je budu muset obejít. Ale proč, do prdele?! Tak se s jedním z nich srazím rameny, vyslechnu si pár slov a cesta jde dál. Proč si třeba někteří lidé myslí, že jsou středem světa? Proč musí mít někdo neustále opravdu. Jsou to jen střípky, které pozoruji v hodinách, v trolejbusech, na koleji.
Všechno je výchovou. Výchova je kontext jako prase. Bez ní by to nešlo a já mám hrozný strach z toho, jak vychovám své dítě. Každý špatný prvek, podnět, který mu dám se pak projeví třeba tak, že bude štvát lidi okolo sebe.
Trochu se toho bojím a trochu se mi chce smát, jakou velkou moc takový rodič má. A nakonec se oběsím.

A to jsem se tak těšil ....

Smutek po Budějovicích vystřídala naděje ústecká. Můj život přejel z Budějovické na ústeckou kolej a snad po ní po dva roky pojede. A hned ze začátku to bude cesta špinavá a kamenitá.
Špatný dojem na mne totiž udělalo už ubytovací martitium, které jsem byl nucen podstoupit. Žádost jsem si podal už dávno, kolej mi byla přidělena, ale v září mi bylo řečeno, že jsem nezaplatil kauci na rozbité předměty a tak jsem byl přesunut do třetího výběrového kola. To spočívalo v jednoduchém přincipu. V sobotu přijedeš a když tu budeš včas, tak na tebe vyzbyde kolej. Nesmyslné, z dávných dob zakořeněné, jednání, které nutí lidi přespávat ve vestibulech kolejí, aby dostali jednu postel. Zároveň se tak může stát, že vy jako student z Ostravy nedostanete místo na koleji, zatímco váš kolega z Ústí, který se třeba nepohodl s rodiči a který přišel před vámi, ten to místo dostane.
Když jsme včera přijeli před koleje, bylo před námi asi 30 - 40 lidí a čekali jsme dvě hodiny, než vůbec otevřeli kancelář a potom další dvě a půl hodiny, než jsme došli na řadu. Za námi bylo dalších 300 lidí, což tedy při průměru 14 lidí na hodinu a začátku v devět hodin, znamená, že poslední člověk přišel na řadudruhý den v půl sedmé ráno.
V dnešní době se už přidělování kolejí děje trochu jinak. Děda mi pak vyprávěl, jak v Ústí čekal od devíti večer do sedmi ráno na podání žádosti o Škodu 105S. To bylo někdy v roce 1977, další několikahodinová fronta jej čekala o dva roky později, když si pro vůz šel.
A za třicet let se v Ústí nic moc nezměnilo.

A to jsem se tak těšil ....

Ne, netěšil jsem se na Schmitzera, který prý nepřijel, ačkoli měl v plánu se jít na něj podívat. Potom jsem upravil plán a řekl si, že kvůli průvanu v peněžence se půjdu podívat na Střelnici na Život Brianův. Ani tam jsem nakonec nešel.
To, na co jsem se těšil, byl můj odjezd z Budějic. Poslední rok už jsem při kařdém příjezdu do nich měl sevřený žaludek a myslel na to že: musím udělat ontologii, musím udělat latinu (co je to, proboha, deklinace), musím udělat religionistiku.... Týden co týden, příjezd co příjezd jsem trpěl úzkostnými stavy. Těšil jsem se, až vypadnu, až budu v Budějovicích jen turista, nenáviděl jsem je, nechtěl jsem je alespoň deset let vidět.
Minulý týden jsem dostal diplom, snědl obrovskou porci slavnostního oběda a vyrazil z toho prokletého města. A najednou mi došlo, že je konec. Tři roky života, studium, i ta blbá latina, všechno už končí.
A najednou je mi líto, že budu v Budějovicích jenom turistou.

Železnice je poezie svého druhu

Jsem pro radar!

Pravda nakonec vyšla najevo. Proradarovci prozrazeni.
Jejich boj není bojem za obranu Evropy a lidí v ní žijích. Je to boj za české obyvatele ve válce proti bankám. Někdo prý posílá na účet Ne základnám halířové částky, za které si pak banka, rozuměj tedy za příchozí platby, účtuje až sedm korun. O co takovému člověku jde? Zcela jasně se snaží ukázat na neomezené úniky peněz z našich účtů. Můžu já snad za to, že mi někdo posílá peníze?!
A proto: Jsem pro radar i rakety, budou-li namířeny na pobočky českých bank jako varování před bezostyšným okrádáním.
Howgh!

Naučte se správně vyměšovat

Republiku si pozvracet nedáme!

Práce na poště

Pracovat na poště je větší zábava, než si člověk může myslet. Ano, sice ráno vstáváte velmi brzy. Ano, musíte do té práce jít i kdyby nevím co, protože jinak se ta pošta neroznese. Ano, i když prší, sněží, nebo se srážejí pečení holubi s hubami. Přesto ale, je to fajn brigáda na léto. Fajny koletiv žen středního věku, které rády rozmazlují zajíčky dortíky, nádivkami, bonbóny. Dýška z důchodů. Člověk se po ránu proběhne osm kilometrů, zazdvihá si s pytly pošty. Dýška z důchodů. A když vše vyjde, jde se domů před dvanáctou.

Týden stopům přející

V pondělí jsem jel stopem z Kadaně do Plzně. Potom jsem dostal úžeh (nebo úpal?) a pokračoval vlakem do Budějic.
V úterý pak z Budějovic do Kadaně.
Ve středu zase z Kadaně do Budějovic (bez přehřátí).
A ve čtvrtek z Budějovic do Chomutova.
-
Obvykle jsem čekal maximálně 15 minut a měl jsem štěstí na dlouhé trasy (Plzeň - Budějovice na jeden stop, Tábor - Kadaň na jeden stop). Ušetřil jsem 730 korun a spálil jsem si pravu ruku.

Do Budějovic a zase zpátky

Za tři roky života v Budějicích jsem nasbíral mnoho věcí, které se pak nedaly poslat poštou, či odvézt vlakem. Bylo tedy třeba vypůjčit si auto:
Půjčil jsem si vůz Suzuki Swift 1,0 GLS ...

... byl jsem velmi rád, protože rád řídím a v autech se dost vyznám. Vím, že mají volant ...
... taky řadicí páku ...... vím, že auta musí mít kola ...
... a že se zapínají klíčkem ...
... toto auto bylo navíc vybaveno supermoderním rádiem, do kterého se daly strkat kompaktní disky a dokonce digitálně blikalo ...

... v autech je ale i dost věcí, kterým nerozumím ...
... během jízdy jsem užíval nejmodernější vybavení, abych byl velkej frajer ...
... i přesto jsem ale do Budějic dorazil, asi kvůli provozu, až za tři a půl hodiny...
... po cestě jsem pak viděl mnoho věcí důležitých k provozu.Nakonec tedy tisíckrát děkuji Honzovi a Věrce, že mi svůj Suzuki Swift 1,0 GLS půjčili.

Edvard Elgar (2. 6. 1857 - 23. 2. 1934)

Zázraky v neštěstích

Ve čtvrtečním Blesku jsem se dočetl, že v sutinách jednoho čínského domu, který zničilo zemětřesení, byla nalezena těhotná žena, která potom porodila zdravé dítě. Asi radostí ze záchrany. Vždy, když se stane nějaké podobné neštěstí, ať už je to tsunami v jihovýchodní Asii, zemětřesení v Číně, sesuvy v Chile, nebo cokoli jiného, najde se nějaký zázrak, který takovou tragédii "zjemní".
Vidím před sebou šéfredaktora, jak říká svým podřízeným: "Takže, děcka, tý krvárny už bylo dost, hoďte tam na zejtřek ňákou mamču, něco v tom smyslu, jako že Bůh existuje a chce aby lidi četli Blesk. Jasný?"
Podobný článek jsem našel kdysi i v Lidových novinách. Tam asi šéfredaktor za celým svým projevem dodal: "...a nezapomeňte tam hodit ňáký to paradigma, potenciál, fenomén, hexapentamegakvadratura, prostě něco, co vypadá chytře a nikdo neví, co to je."

„Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.“

Num 6,24-26

Co v sobotu ráno?

"Amber s Nikki jsou šokovány, když se Cameron objeví s novou přítelkyní Jordan. Jay trénuje Brodina s partou dalších hochů. Chce, aby se Brodin dostal do surfového týmu místní střední školy. Ava se cítí bez Susannah ještě nejistější, a tak hledá nové spolupracovníky. Ozve se jí jakýsi Colby, který vypadá a počíná si, jako by utekl z blázince, ale asi se jedná o dalšího homosexuála v módní branži."

-
Blesk TV magazín, pozvání na seriál Kalifornské léto

Ženy

"Každou část tváře i těla bylo možno nazvat krásnou, avšak celkovému zjevu naprosto scházela harmonie, a kde není souladu, nelze mluvit o kráse. Nevím, zdali by bylo jinému pozorovateli tak jako mně, avšak celá má mysl pociťovala odpor k tomuto nehezkému krasavci. Spojení krásných tvarů do celku, jemuž chyběl soulad, vyvolávalo u mne pocit nelibosti - ba ošklivosti."

(Karel May - Supové Mexika)

-

Na tuto myšlenku jsem si vzpomněl, když jsem vysvětloval kamarádce, proč není jedna dívka krásná. Ano, tato dívka má kulatý obličej, velké (až panenkovské) oči, malý nosík a vůbec, všechny prvky krásné snové dívky. Ale nějak to nejde dohromady. Kde je chybka? Co nás přesvědčí o tom, že je to jen člověk?

Tyto prototypy krásy se mi oškliví právě tím, že nemají žádného ducha. Bojíte se jich dotknout, aby se nerozbily, jako by to byly porcelánové panenky. Ale co s panenkou? Bude si s vámi povídat? Bude s vámi umět mlčet?

Ženy, které jsou pro mne krásné, jsou ty, které ladí. Mohou mít krásné oči, malé rty a k tomu třeba velký nos, který je obecně u žen považován za nehezký. Když se to ale sladí do harmonie, máme před sebou krásnou dívku. Pánové, povězte, ženy, které máte doma - že mají nějakou tu malou chybičku? Třeba rovnátka, pár kilo navíc, malá prsa, to už je jedno, zkrátka něco, co odporuje všeobecnému pojetí krásy. A že jsou právě proto pro vás nejkrásnější na celém světě?

Karel

Řada lidí ho zná. Ještě větší (nebo delší) řada lidí ho nezná. Je to můj spolubydlící. Člověk, který nechodí do školy a celý den sedí u počítače. Nemění si ponožky a nevětrá. Spí v tom samém spodním prádle, ve kterém byl celý den. K obědu sní dvě kila párků a hořčici pak nechá otevřenou ve spíži. Nemyje nádobí. Sbírá plastové vojáčky a lepí si je v něvětraných prostorech. Koupelnu po vysprchování (!) zásadně zavírá - nevětrá.

Bože, to je puch!

Tak tento můj Karel jede na měsíc do Prahy na praxi (je laboratorní zdravotník, nebo zdravotní laborant, nebo zdravotnický kolaborant).

Budu měsíc větrat.

Zavedení železnice bylo by na úkor veřejných zdravotních poměrů, pohyb rychlejší 41 kilometrů v hodině by cestujícím nevyhnutelně způsobil mozkové otřesy a šílenství, v obecenstvu pak závrať a nevolnost.

-
Bavorská královská lékařská rada, 1837

Závěrem lékařské rady se patrně řídí České dráhy, se kterými jsem absolvoval cestu z Plzně do Českých Budějovic, dlouhou 136 km, za 3 hodiny a 42 minut. Jednoduchými počty potom zjistíme, že náš vlak jel průměrnou rychlostí necelých 37 km/h. Jsem rád, že akciové společnosti leží na srdci mé duševní zdraví, jen patrně zapomíná, že 120 minut zpoždění je přinejmenším k zbláznění.

Anna a Walter

Napsala jsem mu dopis:
Drahý Waltře,
mám dojem, že už tě nezajímá co ti povídám. Vždy, když přijdeš domů, vypovídáš se o tom, co jsi všechno dělal, sníš co ti připravím a pak už jen čekáš až ti řeknu ´dobrou noc´, abys mohl jít spát, ráno odejít a být co nejméně se mnou. Nezajímám tě. Máš své problémy, kamarády a práci, ale já se z podivného důvodu nesmím k těmto věcem přiblížit. Já jsem jinde. Máš několik oblastí života, jsem snad ještě jednou z nich, ale nesmím se prolínat s ostatními. Víš, Waltře, sereš mě. A tak si myslím, že by bylo nejlepší se rozejít.
Anna
-
Odepsal:
Anno,
asi máš pravdu.
Walter
-
kretén

Vzýukm

V suoivsoltsi s vzýukemm na Cmabridge Uinervtisy vlšyo njaveo, že nzeáelží na pořdaí psíemn ve solvě. Jedniná dleůitžá věc je, aby blyy pnvrí a psoelndí pímesna na srpváénm mstíě. Zybetk mžůe být totánlí směs a ty to přoád bez porlbméů peřčetš. Je to potro, že ldiksý mezok netče kdažé pensímo, ale svolo jkao cleek.

Přišlo mi e-mailem...

Recept na jedno fyzické a hlavně psychické vyčerpání

Tento recept je určen pro jednu osobu, neboť, kdyby bylo vyčerpání aplikováno více osobami, nabyli bychom dojmu, že v našem trápení nejsme sami a mohl by se dostavit maličký náznak radosti a potěšení z nejedinosti v situaci, což by naše snažení přirozeně zpomalilo, v horším případě i zcela zhatilo.
-
Nejprve je třeba zapsat se minimálně čtyři zkoušky během tří dní (počet dní lze i zmenšit, záleží na míře naše masochismu a síle extrému, kterého chceme dosáhnout)
-
poté si připravíme:
dvě balení kávy, jednou instantní kávu (tzv. 3 v 1), pro pozdější dny naší práce pak už normální mletou kávu
dvě až tři balení cigaret (opět platí zásada, že nejprve lehké, doporučujeme Kent White Infinita, později již jakékoli silné cigarety)
učebnice k předmětům, na které jsme se zapsali, nejlépe takové, které jsou plné cizích slov a termínů, kterým nerozumíme; hlavně nesmí obsahovat ani jeden příklad, na který bychom probíranou problematiku mohli aplikovat a získat tak drobný náznak pochopení látky
-
Nyní již můžeme přistoupit k samotné proceduře. Začteme se do první učebnice, chvíli se pokoušíme cizí slova dohledat ve slovníku. Maximálně po jedné hodině se objeví první známky trudnomyslnosti. Uvaříme první šálek kávy a vykouříme první cigaretu. Uchlácholíme se, že máme dost času a zhlédneme oblíbený seriál. Následně se opět začteme do knihy. Za půl hodiny zjišťujeme, že nemáme ponětí o tom, co jsme předešlých pět stran četli, neboť jsme přemýšleli o tom, že takové množství látky nejsme s to pobrat za jedinou noc. Druhá káva, dvě cigarety. Pozor na „jasné chvilky“, kdy můžeme pocítit chuť učit se a zaslechnout v hlavě hlasy „to zvládneme!“. Nezvládneme. Jdeme do Tesca pro RedBull.
Budeme-li takto postupovat, zoufalství se dostaví do cca pěti hodin, poté už nepřemýšlíme nad faktem, jak se co nejlépe a nejefektivněji naučit danou látku, ale spíše co všechno by se mělo stát, aby se zkouška vůbec nekonala (učitel vypadne z okna při praní záclon, učitele srazí auto, učitele unesou Marťané apod.). Každý pokus najíst se zamítáme myšlenkou, že jídlo by zpomalilo chod mozku a my bychom se nemohli učit.
Nejpozději druhý den docházíme do fáze apatie. Sedíme na židli, upřeně hledíme na učebnici a v hlavě cvrlikají cvrčci. Nevnímáme troubení aut, hlasy lidí, ani marné pokusy lidí nás povzbudit („co ty o tom víš?!?“). Přichází těžký průjem (z čeho, když nejíme?!), mírné horečky a nevraživost vůči okolí. V tuto chvíli by se mohla dostavit snaha zavolat nějakému spolužákovi a zjistit, zda i on je na tom tak špatně jako my. Důrazně zakazujeme tuto činnost! Zjištění, že v našem problému nejsme sami by jen hatilo naši snahu o co největší vyčerpání.
Třetí den, na konci naší kůry bychom se měli nacházet ve stavu naprostého fyzického a psychického vyčerpání. Radost ze splněných zkoušek se nedostavuje. Tělo chce jíst, ale přijaté jídlo je vyzvráceno.
Zcela nakonec se ujišťujeme, že příští semestr už se opravdu budeme učit průběžně.

Co bude, bude...

I přes těžkosti posledních dní, lze doufat v lepší budoucnost.

Alles geht ruhig weiter...

Německá televizní stanice Pro7, noční show, volá divák, ospalým hlasem říká moderátorce, že musí ráno do práce a to ho moc netěší. "No jo, to chce trochu entuziasmu a vyrazit do práce. Práce osvobozuje!" Už během pořadu se slečna omlouvá za to "Arbeit macht frei", nicméně po jeho skončení má na stole výpověď.

Budiž, smát se heslu, pod kterým prošly miliony lidí na smrt, se opravdu nehodí. Kdykoli jej někdo řekne, každý si asi vybaví bránu do nekterého z nacistických vyhlazovacích táborů. A to moc k smíchu není.

Po této moderátorce asi neštěkne ani pes, zmizí, vždyť kolik lidí ten pořad asi sleduje, že? Ale co takový pan ministerský předseda se svými zprávami typu "Es kommt der Tag..."? Tak naznačovala Sudetoněmecká strana, že jednou "přijde den", kdy budou odtrženy Sudety od ČSR. Dostane padáka?

Boží mlýny

Nerad se hádám. Neumím to, správné argumenty mne napadají pozdě, takže většinou odcházím z hádky jako poražený. Na ulici už vůbec nerad řeším nějakou hádku. Cizím lidem do toho nic není, tak proč je obtěžovat osobními problémy (ale znám lidi, kteří se alespoň rádi rozkřiknou na ulici, snad proto, aby bylo vidět, jak moc jim je ubližováno). Nikdy jsem se ani nehádal s cizím člověkem. Ano, v autě si občas zanadávám, když potkám nějakého kreténa, který z dvouproudové silnice dělá tříproudovou, nebo mne předjede jen proto, že řídím škodovku, aby se mohl zařadit přede mne a pokračovat dál mou (naší) rychlostí. Takovým lidem vynadám, ale neslyší mne. Když mne předběhne někdo ve frontě, málokdy se ozvu, když mne někdo sere svou hloupostí, svým vychloubáním, také většinou mlčím.

A věřím v Boží mlýny. Tyto stroje spravedlnosti, které každému odemeleou přesně jeho trestů i odměn mi už několikrát ukázaly, že existují. Zrovna pro mne to neznamená moc hezké vyhlídky, ale vědomí, že tu jsou, mi zavírá ústa, když chci říct: "Promiňte, ale já jsem tu byl dřív."

Na kadaňské rozhledně

Báseň

Tato báseň je inspirovaná udergroundem a vychází z mých najvnutornějších pocitov:
-
Člověk v noci spí
a tahleta noc
má nad ním zvláštní moc.
Když Karlovi nohy čpí,
tak zbývá jen říct "Dobrou noc".
kurva prdel píča

O bubácích

"Prezident Akademie je zároveň povinen ze všech svých sil přispívat k vyhubení vlkodlaků, permoníků, draků, vodních žínek a bludiček. Aby byl lid účinně pobídnut k této bohulibé činnosti, vypisuje se na vypátrání každé z těchto příšer, ať už je odhalena v děrách, jamách, jeskyních, nebo jezerech, odměna šesti tolarů."

-
Ze zakládací listiny berlínské akademie věd (1700)

O elektřině

"Elektřina nemůže být nikdy praktickou formou síly, protože ztráty vzniklé ve vedení jsou příliš veliké. Bylo by snazší užívat provazových poháněcích pásů, které by šly od kladky ke kladce, takže by se táhly na míle po celém kraji."

_

ing. Osborne Reynolds, technik, r. 1888