O kontextu

Autoportrét Richarda Gerstla vyšel v posledním Reflexu. Na první pohled veselý chlapík, snad přiopilý, nebo zdrogovaný, napadlo mne. Až pak jsem si přečetl, že trpěl maniodepresivní psychózou a tento obraz namaloval předtím, než se oběsil. A už se na něj dívám jinak. Terezka říkala, že je to teď jedno z velkých témat, která ve škole rozebírají, totiž zda na dílo nahlížet jen jako na takové, nebo si jej zasazovat do kontextu.
Já jsem se vždy snažil si situace zasazovat do kontextu, snad proto studuji historii, ta se bez kontextů vykládat nedá. Poslední dobou mě strašně serou někteří lidé, nejhorší na tom je, že je většinou neznám. Jdu po ulici a proti mně pět cikánů, v řadě vedle sebe, asi je budu muset obejít. Ale proč, do prdele?! Tak se s jedním z nich srazím rameny, vyslechnu si pár slov a cesta jde dál. Proč si třeba někteří lidé myslí, že jsou středem světa? Proč musí mít někdo neustále opravdu. Jsou to jen střípky, které pozoruji v hodinách, v trolejbusech, na koleji.
Všechno je výchovou. Výchova je kontext jako prase. Bez ní by to nešlo a já mám hrozný strach z toho, jak vychovám své dítě. Každý špatný prvek, podnět, který mu dám se pak projeví třeba tak, že bude štvát lidi okolo sebe.
Trochu se toho bojím a trochu se mi chce smát, jakou velkou moc takový rodič má. A nakonec se oběsím.