O exhibicionismu a spokojenosti

Od pondělka učím na střední zdravotní škole. Všechny obory, všechny ročníky - občanskou nauku. Upřímně, a to se opravdu nechci chlubit, jsem se ničeho nebál. To, o čem jsem měl mluvit, jsem znal a zbytek je prostě one man show. Jo, divadelní představení, kde mám pětačtyřicetiminutové sólo a v obecenstvu dvacet dívek a plusminus tři chlapce. Tohle vybití se z exhibicionismu mi dodává hrozně moc energie, už dobré tři roky jsem to nezažil.
Jediné, co mne znerózňovalo bylo pocení. Nemívám trému, ale kdykoli promlouvám k většímu počtu lidí, nebo se mám projevit před lidmi cizími, začnu se potit, snad je pozůstatek ze sedmé třídy, kdy jsem se naučil monolog z Lakomce a češtinářka mne pak tahala po všech třídách a já ho musel dokola přehrávat. Tam jsem poprvé zažil trému a že mi pot crčel ze všech pórů a já to nemohl zastavit. Zpět - znervózňovalo mne tedy to, že budu mít v podpaží obrovská mokrá kola, což děsí asi každého chlapa, který má předstoupit před neznámé dívky. Řádná vrstva deodorantu a dvě trička pod košilí tento problém vyřešily.
Hodiny mi kupodivu vycházejí přesně, žádné konce deset minut před zvoněním. Do práce se zatím těším, je to ta nejlepší brigáda, jakou jsem kdy měl (navíc, kde jinde mi dají dvě stovky na hodinu, že?)
Zkrátka a dobře: že chci být učitelem vím už od šesté třídy, ale teď jsem to konečně pochopil - já musím být učitelem, abych mohl být spokojený.