ŠOK! HRŮZA! DĚS!

"Panebože, jaká zrůda mohla udělat takové zvěrstvo?!" Přesně taková slova běžela hlavami obyvatel kadaňského sídliště Na Podlesí. Malé klidné městečko na severu Čech se dnes probudilo do smutného rána, ze kterého se jistě jen tak nevzpamatuje.

"My jsme šly do školy a najednou jsme to viděly a hned jsme utíkaly domů. Maminka už nás samotné nepustila, dneska nás omluvila ve škole", řekly nám k celé té strašné tragédii žačky místní školy. Jejich rodiče se teď bojí toho, co by ještě mohlo přijít.

"Bojíme se, aby neměly trauma.Nebudu je teď vůbec pouštět ven, hlavně do školy. Kdo to udělal, toho budu žalovat!", řekla k celé věci matka osmi nešťastných dívek Eržika G.

Co se vlastně na severu Čech stalo? "Celé je to v šetření, zatím nemůžeme nic potvrdit, ani vyvrátit", vyjádřila se tisková mluvčí městské policie plk. Skřivanová. Proč ale zůstalo celé ráno místo nezajištěno, na to už nedokázala odpovědět. Reportér Blogu jednoho člověka se tak stal svědkem srdcervoucí scény, kdy otřesné místo spatřily dvě osmileté dívky se školními taškami na zádech.

"Proč, proč, proč to někdo udělal?!?!", dokázaly ze sebe vysoukat v objetí a slzách.

-

Nám je vše jasné - může za to Zeman.

-

Ve frontě

- Kam se ty žirafy cpou? -
- Noe říkal, že větší jdou dozadu. -
- Aha -

Něco pro rodinu

No co ti mám povidat, kámo, prostě máma dostala nějaký prémie v práci, tak sem si řek, že rodinu vyvezu na nějakej ten prodlouženej víkend, víš co ne? Tak sem furt přemejšlel, řikám si, že to chce něco pro malýho, takže žádný velký courání po hradech a tak, spíš ta koupačka kdyby byla a nějaký takový to vyblbnutí, že jo. Tak sme jeli do toho Liberce, do Babylonu. Umyl sem felinu, ať neděláme ve světě ostudu a jedeme tam. Cesta ti to je krásná, furt vidíš ty kopce kolem a pak najednou Ještěd před tebou.

Hotel to je, ty vole, nádhernej, krásný žlutý a růžový barvy, vono to má vypadat jako ve starověkym Říme, ve středověku, nebo tak, prostě všude sou takový sochy, jako ve filmech o Asterixovi. Tak tam zastavíme a hnedka je tam červenej koberec, řikám ´mámo, otři si boty´ a deme dovnitř. Pokoj fakt luxus jako prase a furt všude takový ty sochy a malby jak někde v pyramidě.

Voni tam maj ten akvapark a tos ještě neviděl. No malej byl jak praštěnej a já jako taky, to klidně řeknu, se nestydim. Tam se dalo blbnout furt. Sou tam jeskyně, těma normálně proplouváš, voni mněněj barvu, klouzačky, tobogány a různý gejzíry. Jako v tom péčku o Kaligulovi.

Dobrý bylo, že vstup do toho akvaparku byl jako v ceně toho ubytování, takže sme se chvíli koupali a pak sme šli na pokoj a potom zase koupat. Taky sme mohli do iqparku, to víš samý pokusy, fyzika a tak, to mě fakt bavilo na základce, jako páka a magnety a lidský tělo a tak.

Ještěd ti je, kámo, prostě parádní. Ale taky ten výhled, to vidíš prostě všude okolo a seš vysoko, fakt paráda, to se jinak říct nedá. Sme se tam najedli, ceny dobrý, sem čekal, že jako na Ještědu to natáhnou, ale dobrý.

Jo a vlastně ještě ten Dinopark, tam máš normálně dinosaury, teda jako modely, ale normálně tak jak byli velký, tak tak je tam máš. Některý se hejbou, jako dobrý to bylo, jen ten tyranosaurus sem myslel, že je větší, ale neni, tak ňák jako žirafa, asi tak no.

Prostě dobrý to bylo, ale hlavně, že malej si to užil, víš co ne, má prázdniny, tak prostě aby měl ňáký ty vzpomínky.

Jeroným Rokelský

Hledaje nějaké učební materiály do hodin, narazil jsem v archivu naší základní školy na ohmataný sešit, který byl signovaný jménem Jeronýma Rokelského. Otevřel jsem jej a po letmém přečtení několika řádků, polil mne studený pot. Cítil jsem, že držím v ruce mnohem více, než jen zapomenutý sešit některého z bývalých žáků. Tiše a nenápadně jsem jej strčil pod svetr. O přestávce jsem se začetl více do skromného krasopisu a každým slovem, každým řádkem, každou stánkou klepal jsem se více vzrušením, dokud má extáze nedosáhla tak vysoko, že jsem kolem sebe začal zuřivě rozčilením kopat a mávat rukama, volaje při tom: "jdi se bodnout Erbene! vrať se k plotně Krásnohorská! tohle je skutečné lidové umění! tohle jsou skutečné lidové pohádky, Jacobe, Wilhelme i veškerá přízni!".

Ale od začátku. Jeroným Rokelský byl ve třicátých letech učitelem v Kadani, na základní škole Na Podlesí. Jeho učitelské a vychovatelské snahy byly však kaleny faktem, že tato škola ještě neexistovala, ani přilehlé sídliště. Proto býval často viděn, jak bloudí v poli a snaží se učit. Více o tom v prunéřovské kronice:

Rokelský byl opět spatřen v polích pod Svatým vrchem, kterak svou holí, užívaje ji jako ukazovátka, pokouší se vysvětliti dvěma zajícům smysl souvětí souřadného a podřadného. Když tito chtěli se hnáti po poli směrem k Prostřednímu vrchu, byli tvrdě ztrestáni rákoskou. Za pytlačení byla pak Rokelskému uložena pokuta 500K. Nemaje většího majetku, nežli 50K, byl mu uložen trest dvou měsíců žaláře.

Především však Rokelský o svých volných chvílích pěšky chodil po kraji kolem Kadaně a pod okny vždy večer naslouchal vyprávění příběhů a historek při draní peří a ukládání dětí. Tyto pohádky zapisoval si do svého sešitu, který právě držím v ruce. Je to sbírka, která vydává svědectví o době, kdy uhelné doly ještě nezničily zdejší krajinu, kdy práce na polích a statcích určovaly roční doby, kdy život člověka byl prostý, leč plný drsné radosti. Pohádky jsou to krátké, snad právě proto, že lidé byli z práce na poli tak unaveni, že chtěli jít brzy spát. O to více musíme si cenit obrovského génia, který v Rokelském byl, že dokázal jim dát tak krásnou, čtivou a hlavně pro budoucí generace nesmírně poučnou podobu.

Publikuji zde jen některé:

Na Hradci žil sedlák, kterej měl jen jedinýho syna, ještě k tomu naprosto neschopnýho debílka. Jednou odjel otec na dva dny pryč a na synovi bylo, aby hlídal celej grunt sám. Večer ale zapomněl zavřít slepice a do rána je všechny zardousila liška. "Na mou duši, ty seš ale hovado", řekl táta klukovi, když se druhej den vrátil domů.

-

Ve Vikleticích bydlel chlap, co hrozně chlastal. Jednou šel prodat ňáký věci na trh a žena mu říká: "Jestli zase všechno, co vyděláš, prochlastáš, tak se beru, vodejdu vod tebe a už mě nikdy neuvidíš." Tak von šel, dobře prodal a furt si říkal, že nesmí chlastat. Jenže jak šel kolem hospody, chytl slinu a vrátil se až za tři dny, samozřejmě bez peněz. A ta jeho žena, jak řekla, tak udělala.

-

Jeden sedlák, kterýmu se moc nedařilo, se rozhod, že půjde za prací do Rakouska. Samozřejmě se bál, jak to bude s jeho ženou, než se zase na zimu vrátí domů. Tak než vodešel, postavil na stůl hrnec. "Za každej den, kdy mi budeš věrná, dej tady do toho hrnce jeden hrášek. Až se vrátim, tak aspoň uvidim, jaká seš ženská." V Rakousku vydělal dost peněz a na podzim se vrátil zase domů. Kouká a na stole je hrnec plnej hrachu. "Tos mi udělala radost", řek tý svojí a vod tý doby se už měli jenom dobře.

-

Když tehdy přitáhli Italové do našeho kraje, ženský z nich byly úplně hotový. Jim to samozřejmě dost vyhovovalo a tak tady vojeli, co se dalo. Když pak zase vodtáhli někam dál, v mnoha chalupách se za krátkou dobu narodilo děcko. "To sou určitě všechno parchanti těch Italů", říkali si chlapi v hospodách. Ale dokázat to nemohli.

Veřejné prohlášení k incidentu ze dne 20. 10. 2011 před garáží domu č.p. 1512-1511, ul. Koželužská v Kadani

Dnes, 20. října 2011 v odpoledních hodinách jsem zastavil svůj vůz s přívěsným vozíkem před garážemi domu č.p. 1512-1511, ul. Koželužská v Kadani a tím jsem majiteli krajní garáže znemožnil přístup ke garáži. Toto se stalo z důvodu vykládky sádrokartonových desek a stavebních tvárnic a odnosu toho materiálu do rekonstruovaného bytu ve jmenovaném domě č.p. 1512-1511 a také z důvodu velice špatné parkovací situace v celé ulici. Celá vykládka materiálu trvala 15 minut.
Po jeho hrubém slovním napadení jsem jej nazval hulvátem, na kterémžto výroku trvám.
Dodávám, že k podobným vykládkám materiálu spojených s chvilkovým blokováním garáží jmenovaného domu přistupuji často, vzhledem k již zmíněné špatné parkovací situaci v ulici, a vždy na slušné upozornění majitelů garáží umožním jejich přístup.
Vzhledem k již zmiňovanému arogantnímu a hrubému slovnímu napadení ze strany majitele krajní garáže došlo k hádce a k již zmiňovanému označení majitele garáže za hulváta.
Incidentu nelituji, opakuji, že trvám na všem, co jsem při dané hádce řekl a doufám v lepší sousedské vztahy.

Krteček na samovýletě v Itálii

Protože si Krteček potřeboval odpočinout, vyrazil na dovolenou do Itálie. Tam odpočíval, válel se na pláži a věnoval se sportu.

Jenže takové válení Krtka nemohlo bavit celý týden. A tak se vydal do Commacchia, malého městečka, kterému se prý říká (jako každému druhému v té oblasti) malé Benátky.

Po dlouhé procházce se samozřejmě potřeboval protáhnout.

Jindy zase tolik pálilo sluníčko, že Krtek strávil celý den u bazénu.

Koupání zakončil vynikající italskou zmrzlinou.

Jednoho večera si Krtek koupil lahev červeného vína.

Asi víno Krtkovi moc nesedlo, takže, když se probudil , šel se projít po pláži a sbíral mušličky.

Moře bylo teplé, svítil úplněk a na Krtečka padl splín.

A tak sbalil pěknou kočku.

Bylo to smutné loučení.

Aby se děti o prázdninách nenudili ...

... mohou si opakovat shodu podmětu s přísudkem.

Z pohádky

Pařezová chaloupka. Vchází Vochomůrka, zlostně bouchá dveřmi a hází čepici na stůl. Křemílek zdvihá hlavu od Lesních listů.
K: Tak co, nic?
V: Ne.
K: To snad není možný. A kdo teda?
V: No hádej.
K: Fakt?! To mi řekni, kdo se za něj přimluvil? Byls za tou Bohdalkou?
V: Jasně, všechno bylo domluvený, slíbila, že jim namluví Maggie v nový sérii Simpsnů.
K: Tak jak je možný, že to nevyšlo?
V: Mluvil jsem teď s Vilíkem a ten říkal, že Rakosníček má nový autíčko na klíček.
K: Ale Rakosníček je náš! To by nám přece neudělal!
V: Udělal, jak vidíš. Taky prej slíbil Bratrům v triku nový modrý kalhotky s laclem.
K: To si snad děláš srandu!
V: Nedělám. Podmazal je. Bratři v triku to potom hnali přes Kosí bratry. Kosáci to dali sojce vod Krakonoše. Krakonoš má obrovskej vliv, zatlačil na Krbce, Krbec šel za Abrhámem, ten se přimluvil u Havla, no a Havel kámoší s Formanem. Jamile to bylo v Hollywoodu, tak to šlo rovnou do NASA.
K: Hmm, tak na to bych neměl žaludek.
V: Taky proto neletíme my, ale Krteček.

Sny a dluhy, co nás drží nad vodou

Faktický krach Sazky má dalekosáhlejší důsledky, než které teď můžeme vidět. Několik málo šťastlivců nedostane vyplacenu výhru v řádu desetimilionů korun, několika málo přejícím lidem je těchto nešťastníků líto.

Ale co ti ostatní, kteří pravidelně chodili ve středu a v neděli vsadit svá čísla? Sazka byla malou nadějí na lepší žití. Pravděpodobnost výhry byla menší než minimální, ale byly tu sny, se kterými lidé k terminálům chodili, kvůli těmto snům. "Potřebuji nové tlumiče, tak si koupím los, co kdyby. Aby mohly moje děti vyběhnout za ranního rozbřesku smočit nohy v rose, chtěl bych jim koupit dům s velkou zahradou, vsadím si, co kdyby." Jsou to takové malé sny a radosti, o kterých člověk přemýšlí, když jde ráno do práce, když večer nemůže usnout. Neupínáme se k nim, ale zasníme se, co bychom mohli, kdyby ... "Jednou si koupím velkou stodolu a udělám z muzeum veteránů."

Když teď člověk nemá ani minimální naději vyhrát, o čem potom může přemýšlet před spaním? "Jsem tak nešťastný člověk, práce málo placená, muzeum nikdy nebude, jdu se oběsit." Poruchy spánku, bolesti hlavy, tělo chátrá.

I beze snů jsou tu ale stimulanty, které nás donutí jít ráno do práce. Nejsou tak barevné a veselé jako naše bláznivé sny. Jsou to hypotéky, půjčky, úvěry, splátky. Člověk, který nemá dluhy, může snadno sklouznout k lenosti. "Ano, mám práci, která mne nebaví, ale ráno z té postele vylézt musím, potřebuji splácet nový byt". Dluhy nám přikazují mít práci, nutí nás vstávat brzy ráno a vracet domů za tmy. Jenže kdyby tu dluhy nebyly? "Práce mne nebaví, dám výpověď a budu čekat, až se najde nějaká lepší." Mezitím člověk leží doma, z podpory těžko může těžko rok cestovat a tak začne sledovat dopolední telenovely, tloustnout, pustnout.

Pod diktátem dluhů se tedy udržujeme v pracovní schopnosti.

Ať už sny anebo dluhy, obojí nás udržuje při životě. Jednoho se nechceme vzdát, druhého bychom chtěli, ale nemůžeme.

Jak to bylo s lékárničkami

Kancelář poslance ČR.

"Nazdáár, ty vole, tebe už sem neviděl..., že se neozveš, co máma, už je to lepší? Dáme vizoura?"

"Čus, jo, díky, je jí líp. Nalej. Ale proč sem tady. Potřeboval bych nějaký rito, ty dva hotely, cos mi dal loni, už jsem dostavěl, neni co dělat."

"Hm, to nebude tak lehký, už nejsem na místním rozvoji, letos mi dali dopravu, do tý ty nic neděláš. Píše, co?"

"Ty vole, to neni problém, za dvě hodinky sem tady se živnostňákem na co chceš, hlavně když to posype."

"Tak se na to podíváme. Chceš stavět silnice?"

"Ne, silnice ne, Bárta teď blbne v Ústí, bůhví, kdy by se dostal i k nám. Popojedem."

"To je fakt, nebudeme ho dráždit. Tak co díry v silnici, řekneme, že máš nejlepší maltu a budeš záplatovat. Už jsi stavěl, na to nebudeš potřebovat ani nový papíry."

"Jenže, ty vole, mě už ta zedničina nebaví. Tam sou hovno lidi, s cikánama nevíš, jesli ti přijdou do práce a ukrajinci to samý - nemá to pořádný papíry, furt dohadování s těma imigračníma blbečkama."

"To je fakt, na to dáme další kolo! Ty vole, mám to! To je paráda! Nakoupíš si obvazy a takový ty pičoviny a budeš z nich skládat lékárny do aut! Dyť je to jednoduchý! Nakoupíš to řekněme za kilčo, prodáme to za, no, ať nežeru, tři kila, ňáký drobný sežere to tam naskládat, takže vejdělek na jedný lékárně bude třeba stopade. V republice je asi šest a půl mega aut, podej mi tu kalkulačku, to máme ... do prdele, votevřeme další flašku!!"

"Ale lidi už lékárny maj, ne?

"Seš blbej, nebo co? Řekneme, že komise pro ... třeba nehodovost ... došla k závěru, že v lékárně musí bejt nová restuta ... resituč .... no prostě ta maska a lidi si budou muset koupit novou!"

"A ty víš, jak to protlačit? Rozumíš, kolik to bude stát?"

"Neměj péči, při tom, co si nahrábneš, tě to ani nezasvrbí."

"Tak fajn, na naše ..."

"Na nás!"

"Ty hele, jenže to je taková jednorázovka, za půl roku mě tady máš zase."

"Ty vole, to je fakt. Tak potom uděláme vopravdickou komisi, tam si sednu já a seženu ňáký známý a my potom dojdeme k závěru, že s tím lidi neumí pracovat a uděláš zase nový lékárny."

"A lidi budou zase kupovat. Ještě, že tě tady mám."

"Vždyť proto sem tady, ty vole, pro lidi, ne?"

Byl John Lennon šovinista?

Dobrý den, dámy a pánové.

Vítám vás na dnešní přednášce z cyklu genderových zamyšlení a rozborů známých osobností, obrazů, filmů apod. Dnes si položíme otázku, zda byl John Lennon šovinista. A já trochu překvapivě hned na začátek prozradím svou tezi, kterou se budu snažit po celou dobu obhajovat a snad vás dostat na svou stranu. Tedy: John Lennon byl macho jako býk!

(vzrušený šum v sále, omdlévání slabších jedinců)

Je to tak - prosím o první obrázek.

John Lennon hraje na kytaru, ale všimněte si jeho nezúčastněného pohledu. On nevnímá, co hraje, on se rozhlíží po obecenstvu, jako by říkal "tak kterou si dneska vezmu do šatny?". Ano, je to tak, večírky, pijatyky a - a to se nebojím říct nahlas - to, co bychom dnes nazvali swingers parties, to vše patřilo k The Beatles jako Měsíc k Zemi.

Že si Lennon vybral víme sami. A opět - prosím obrázek - se sami můžeme přesvědčit, jak jen svým výběrem dokázal svůj nezměrný šovinismus.

Což netouží každý muž po mladé asiatce?! Přiznejte si, pánové, vy takové mladé dívky chcete! Vaše vrozená perverzní pedofilie vás k tomu přímo nutí a nejinak tomu bylo u Johna Lennona. Dokazoval si akorát svoje mužství na mladé a o dvě hlavy menší křehké dívence, která se do něj bláznivě zamilovala, podlehla jeho oplzlým řečem a slibům, že jí vezme na výlet Žlutou ponorkou.

A co je nejhorší, opustil svou ženu! Ano, přátelé, Lennon se vrhá do náruče, která ještě ani nemá dost síly, aby ho objala a nechává za sebou manželku, přátele, kapelu. To vše je ochoten ztratit kvůli dvaceti minutám rozkoše s asiatkou! To dokáže jedině muž!

Prosím další obrázek.

Nejznámější obrázek Lennona a jeho DRUHÉ ženy Yoko Ono. Co nám říká tento výjev? Lennon utiskuje svou ženu v posteli, nahý ji přemlouvá k odporným praktikám, tře se o ni, do ucha jí šeptá nepublikovatelné výrazy a všimněte si polohy jeho levé ruky - jako by říkal "budeš mi po vůli, jinak tě uškrtím", stejně jako levá noha, kterou přehazuje přes svou ženu, čímž jí zabraňuje kamkoli utéct - ano, je to tak, Lennon na této fotografii jasně říká "jsi moje, můj majetek a můžu si s tebou dělat co chci!!!!!"

Prosím další obrázek.

Ach ano, slavná postelová scéna. Myslíte si snad, že by dokázala žena nanosit do postele (bíle povlečené!!!) tolik špinavých věcí? Ne, samozřejmě, že nikoli - byl to opět jeden z typických obrazů Lennonova chtíče, kterým chtěl celému světu dokázat své samectví, když se veřejně vystavoval se svou partnerkou v posteli.

Tím jsem tedy, na poměrně jasných příkladech dokázal Lennonův šovinismus a snad jsem i trochu pomohl ke zbourání mýtu, jaký si kolem sebe snažil tento muž vytvořit - totiž jako mírotvorce, bojovníka za čistou lásku. Tím opravdu John Lennon nebyl.

Děkuji vám všem za pozornost.

poznámka: Blog jednoho člověka nemá nic proti Johnu Lennonovi, jen mu vadí tendenční výklady některých děl

Dopis představitelům ESF

Dopis představitelům ESF

Vážení,

jako příjemce příspěvků na budování lepší společnosti prosté rozlišování na většiny a menšiny, jako budovatel lepších zítřků pro sociálně slabé, jako spolutvůrce světa bez bariér, bez předsudků proti seniorům a jako spoluhubitel výsměchu zdravotně znevýhodněným spoluobčanům, kteří jsou (nebojím se tato slova použít) našimi bratry a sestrami v jedné velké rodině zvané Evropská unie, se obracím na vás, představitele a dárce podpory z Evropského sociálního fondu.

Občanské sdružení, jehožto jsem šťastnou součástí, je realizátorem projektu financovaného z prostředků Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost. Díky těmto nemalým penězům se nám již podařilo nechat si udělat diáře v kožené vazbě, na dva tisíce kusů propisek, bloky na malování, notebooky, abychom se nemuseli na filmy dívat prehistorickým způsobem v televizi, na mobilní telefony (ačkoli - co je to za telefon, považte, že fotoaparát má rozlišení jen 2mpix!), plastové desky na cokoli a štítky na jména, aby hned každý věděl, s kým má tu čest. Vše přirozeně opatřené logy povinné publicity.

Díky těmto užitečným věcem se náš projekt úspěšně rozeběhl a já vás tímto žádám o navýšení celkové dotace, neboť se během jeho realizace vyskytly problémy a výdaje, se kterými nebylo v průběhu tvoření návrhu rozpočtu projektu počítáno.

Předně potřebuji opravit auto. Jedná se o dvaadvacet let starý vůz, který zvítězil v anketě Automobil roku 1989. Vůz byl vyroben v Itálii a jedná se tudíž o Evropské historické dědictví, kterým se snažím reprezentovat vyspělost evropského automobilismu a zmírňovat léty zažitý předsudek, že Italové dělají auta rozbitá již na výrobní lince. Navíc je automobil využíváni v rámci projektu, občas s ním vozím chlebíčky na naše merendy, tedy workshopy.

Mým druhým problémem je bydlení. Domnívám se, že za stávající situace, kdy bydlím načerno u načerno bydlících lidí, tedy tato dvojitá černota neprospívá mému pracovnímu výkonu. Věřím, že se mé nasazení za zlepšení podmínek v sociální oblasti zvýší minimálně o padesát procent, když budu moci mít vlastní byt, řekněme 4+1, v novostavbě, kolem jednoho sta metrů čtverečných (o dům si neříkám, nejsem svině). Klidně si dám na dveře cedulku, že tento byt je financován z prostředků EU.

Toto jsou mé nároky na následující pololetí.

Loučím se s vámi s přátelským pozdravem ´nemusí z Evropy pršet, jen když kape´.

Dědova škodovka

Odemykám garáž. Snažím se sundat zámek, zase si odřu klouby na ukazováčku a prostředníčku. Stojí tam, přikrytá plachtou, aby na ní nepadala omítka ze stropu. Otevřít dveře u řidiče, potom spolujezdce, otevřít motor. Zapumpovat, pořádně, jo, to stačí. Sytič. Nastavit sedačku, zrcátko. Klíč do zapalování, start, otočí se jednou, podruhé, polechtat plyn a je to.
Jedničku, rozjezd. Vypadla. Znova, držím, dvojku, jedeme.
-
Dědova škodovka je skvělá. Před dvaadvaceti lety si jí děda vyzvedával v Mototechně v Ústí nad Labem. Proti jeho předchozímu autu měla tahle stahovací okénka i vzadu, otáčkoměr, pátý kvalt, vyhřívané zadní okno, prostě luxus.
První dlouhou cestu absolvovala škodovka do Německa, hned po revoluci jeli děda s babičkou za příbuznými k Dortmundu. A potom na výlet do Hamburgu. Američtí vojáci, kteří za nimi jeli v autobuse se prý chodili na to divné auto dívat a předjížděli je tři minuty, aby se dostatečně vynadívali.
Do Německa se pak škodovka vydala ještě nekolikrát, naposledy na pohřeb babiččina bratrance. Jezdila ale pořád, po celé republice a když jsem si udělal řidičák, i já s ní jezdil všude možně. Do Libice, do Budějovic (jestli dobře počítám, tak dokonce dvakrát), všelikých malých výletů nepočítaně.
-
Pozor, budeme projíždět celou Plzní. Zapni topení, větrák a doufej, že nebude moc semaforů. Vaříme, nevadí, počkáme čtvrt hodinky, než to vychladne, dojdu koupit zatím vodu, tak tři litry pro jistotu.

Dobré konce

Proč mají lidé rádi dobré konce? Protože jim nic jiného nezbývá. I kdyby nakrásně chtěli špatné konce, neumí je popsat.
Čtete román o horolezci, který se utrhne na skále a jeho lano se zachytí o výstupek, pomalu se řezajíce o malé kamínky. V ichformě se horolezec vrací do dětství, vzpomíná si na první ukradenou hračku ze školky, první pusu na pusu v první třídě. Potom se omlouvá všem svým láskám, kterým byl nevěrný, všem, kterým nepomohl, když ho potřebovali. Poslední vzpomínka je pro jeho milovanou ženu a děti, horolezec jim přeje krásný život, nechce aby pro něj moc truchlili, blablabla. Když už je smířený úplně se vším (dvě kapitoly jsou věnovány hovoru s Bohem) a z lana zbývají jen nitky, objeví se na vrcholku záchranná parta a horolezce zachrání. Vrací se domů jako nový člověk, jedno oko nezůstane suché.
Proč to? No protože nikdo neví, jak popsat vše po posledním okamžiku horolezcova života. "A potom spadnul a umřel." "... najednou se přede mnou objevil kužel světla a já cítím, že k němu musím dojít ...". Všechno co napíšete, bude i přes superrealističnost románu jen vaše představa o tom, jak to vypadá, když člověk umírá, což by mohlo vaše dílo totálně shodit. Je lepší ho zachránit, podané lano, vrtulník, i chvojí, do kterého horolezec se dá popsat tak, že tomu lidi uvěří. Smrt se popsat nedá.
Proto lidé mají rádi dobré konce. Protože musí.

Odboráři demonstrují

Odboráři stáních zaměstnanců protestují proti snižování platů státních zaměstnanců.

Upozorňují na to, že už teď musí šetřit, hlavně na vybavení:

A hlavně policisté se obávají úbytku pracovníků a tedy nárůstu kriminality:

Milý zloději, ...

Milý zloději,

doufám, že ti Tipo dobře slouží. Ne, nedoufám, já vím, že ano. Tak si tedy pamatuj:

To auto od tebe nic nechce. Bude asi potřeba dolít olej, ale ještě lepší by bylo, kdybys ho vyměnil, už jsem na něm dost najel. V zimě bude blbě startovat, nezapomínej na sytič a klíč drž tak dlouho, dokud nechytne. Neboj se, chytne. V nejhorším případě můžeš ukrást startovací kabely z našeho služebního auta. Baterka je ani ne rok stará, s tou problém nebude, ale startér zlobí, když přelezeš plot nějakého vrakoviště (bacha na Bystřici, tam mají velké psy!), určitě něco najdeš. Jezdí to na jakoukoli naftu, dokonce jsem měl dojem, že když jsem tam dal levnou naftu (ONO), jelo to živěji. Ostřikovače jsem ti dolil, to máš v pohodě. Kufr nejde zvednout celý, pozor na hlavu. Pravé přední kolo dost ucházelo, ale vyměnil jsem ti duši, snad už to přestane zlobit.

Horší je to s tlumiči, ty už mají odslouženo, takže přes díry a prahy opatrně, na pole a D1 raději vůbec nejezdi.

Buď na něj hodný.

A jestli jsi ho už někde ve stodole rozřezal, tak ať ti shnijou ruce až k ramenům.

Zobraz ďábla - posílíš mír

Na obalu našeho cedéčka
bude ukřižovana ďáblice
a na bradavkách bude mít hvězdičky.
Protože jsme fakt drsný
ale je to taky o citech.

za Kadaň moderní

Město Kadaň, v rámci zapojení do celostátního programu Internet na každém rohu, využilo výhodné nabídky nákupu internetových terminálů z ruského Jakutska. První terminály už byly instalovány na městských hradbách:

Seru na lidi!

Jsme mistři světa

Otevíráme zlatou bránu!! Přepište dějiny!!
-
Napište třeba, že svatý Václav dostal infarkt.