úterý 21. prosince 2010

Dobré konce

Proč mají lidé rádi dobré konce? Protože jim nic jiného nezbývá. I kdyby nakrásně chtěli špatné konce, neumí je popsat.
Čtete román o horolezci, který se utrhne na skále a jeho lano se zachytí o výstupek, pomalu se řezajíce o malé kamínky. V ichformě se horolezec vrací do dětství, vzpomíná si na první ukradenou hračku ze školky, první pusu na pusu v první třídě. Potom se omlouvá všem svým láskám, kterým byl nevěrný, všem, kterým nepomohl, když ho potřebovali. Poslední vzpomínka je pro jeho milovanou ženu a děti, horolezec jim přeje krásný život, nechce aby pro něj moc truchlili, blablabla. Když už je smířený úplně se vším (dvě kapitoly jsou věnovány hovoru s Bohem) a z lana zbývají jen nitky, objeví se na vrcholku záchranná parta a horolezce zachrání. Vrací se domů jako nový člověk, jedno oko nezůstane suché.
Proč to? No protože nikdo neví, jak popsat vše po posledním okamžiku horolezcova života. "A potom spadnul a umřel." "... najednou se přede mnou objevil kužel světla a já cítím, že k němu musím dojít ...". Všechno co napíšete, bude i přes superrealističnost románu jen vaše představa o tom, jak to vypadá, když člověk umírá, což by mohlo vaše dílo totálně shodit. Je lepší ho zachránit, podané lano, vrtulník, i chvojí, do kterého horolezec se dá popsat tak, že tomu lidi uvěří. Smrt se popsat nedá.
Proto lidé mají rádi dobré konce. Protože musí.

1 komentář:

Jak se žije au-pair? řekl(a)...

Nechápu. Má to být alegorie? Protože jinak nechápu. Ich-forma je objektivní, subjektivní a rétorická, v každé z nich by to vyprávění vypadalo trochu jinak, navíc (proboha!) romány nejsou literatura faktu a ani literatura faktu není superobjektivní a "pravdivá". Vzpomeň si na možné světy etc. A HLAVNĚ VZPOMEŇ SI NA POHÁDKY! A vzpomeneš si, proč chceme dobré konce.