Odemykám garáž. Snažím se sundat zámek, zase si odřu klouby na ukazováčku a prostředníčku. Stojí tam, přikrytá plachtou, aby na ní nepadala omítka ze stropu. Otevřít dveře u řidiče, potom spolujezdce, otevřít motor. Zapumpovat, pořádně, jo, to stačí. Sytič. Nastavit sedačku, zrcátko. Klíč do zapalování, start, otočí se jednou, podruhé, polechtat plyn a je to.
Jedničku, rozjezd. Vypadla. Znova, držím, dvojku, jedeme.
-
Dědova škodovka je skvělá. Před dvaadvaceti lety si jí děda vyzvedával v Mototechně v Ústí nad Labem. Proti jeho předchozímu autu měla tahle stahovací okénka i vzadu, otáčkoměr, pátý kvalt, vyhřívané zadní okno, prostě luxus.
První dlouhou cestu absolvovala škodovka do Německa, hned po revoluci jeli děda s babičkou za příbuznými k Dortmundu. A potom na výlet do Hamburgu. Američtí vojáci, kteří za nimi jeli v autobuse se prý chodili na to divné auto dívat a předjížděli je tři minuty, aby se dostatečně vynadívali.
Do Německa se pak škodovka vydala ještě nekolikrát, naposledy na pohřeb babiččina bratrance. Jezdila ale pořád, po celé republice a když jsem si udělal řidičák, i já s ní jezdil všude možně. Do Libice, do Budějovic (jestli dobře počítám, tak dokonce dvakrát), všelikých malých výletů nepočítaně.
-
Pozor, budeme projíždět celou Plzní. Zapni topení, větrák a doufej, že nebude moc semaforů. Vaříme, nevadí, počkáme čtvrt hodinky, než to vychladne, dojdu koupit zatím vodu, tak tři litry pro jistotu.
Jedničku, rozjezd. Vypadla. Znova, držím, dvojku, jedeme.
-
Dědova škodovka je skvělá. Před dvaadvaceti lety si jí děda vyzvedával v Mototechně v Ústí nad Labem. Proti jeho předchozímu autu měla tahle stahovací okénka i vzadu, otáčkoměr, pátý kvalt, vyhřívané zadní okno, prostě luxus.
První dlouhou cestu absolvovala škodovka do Německa, hned po revoluci jeli děda s babičkou za příbuznými k Dortmundu. A potom na výlet do Hamburgu. Američtí vojáci, kteří za nimi jeli v autobuse se prý chodili na to divné auto dívat a předjížděli je tři minuty, aby se dostatečně vynadívali.
Do Německa se pak škodovka vydala ještě nekolikrát, naposledy na pohřeb babiččina bratrance. Jezdila ale pořád, po celé republice a když jsem si udělal řidičák, i já s ní jezdil všude možně. Do Libice, do Budějovic (jestli dobře počítám, tak dokonce dvakrát), všelikých malých výletů nepočítaně.
-
Pozor, budeme projíždět celou Plzní. Zapni topení, větrák a doufej, že nebude moc semaforů. Vaříme, nevadí, počkáme čtvrt hodinky, než to vychladne, dojdu koupit zatím vodu, tak tři litry pro jistotu.
1 komentář:
Měl jsem stejnou. Jen bez otáčkoměru a páté rychlosti. Bylo to moje první auto na to se už nedá zapomenout.Bylo mi osmnáct a dal jsem za ní 35 tisíc. Sloužila mi věrně 5 let. Převložkoval jsem motor, měnil jsem na ní lanka plynu, karburátor, spojku, termostat, ventilátor topení, volant, několikrát výfuk a pár dalších věcí na které si už ani nepamatuju. Taky jsem jí stále všude možně natíral a nalepil si na kapotu obrovskou samolepu orla. :-) Od té doby jsem už na žádném autě neměl tolik závad a nedělal tolik věcí jako na mojí škódě. Přizném se, že bych se s ní z nostalgie strašně moc ještě jednou projel.
Okomentovat