Vánoční nálada

Míváte někdy pocit, že vás všechno sere? Že žehlička kape, prádlo je moc zmuchlaný, ponožky děravý, že spolubydlícímu smrdí nohy, že se furt válí na pokoji? Býváte někdy paranoidní? Jako že vám všichni lžou, neveříte nikomu, ani sobě, za vším vidíte jen podvod? Sere vás že se věci nedějí, tak jak chcete vy? Připadáte si někdy na druhé koleji, že se snažíte, ale výsledek se nedostavuje? Hromadíte vztek?

-

To je ta vánoční nálada?

Usínání

rovná plocha, ustlaná postel, prostěradlo vyhlazené jak kluziště

plocha se prodlužuje, odjíždím dozadu, pořád

stále couvám, neskutečně rovný prostor, hladký

kleště, koušou, ne, hladí, jsou tak zubaté

dvě osoby se milují, pomalu, tak pomalu to ani nejde

houpu se, na vodě

ona nahoře, líbají se

spím

konečně

Muži II

V jednom z posledních dílů Dr. House navrhl hlavní hrdina postup léčby, který se ostatním zdál natolik hloupý, že jej odmítli vyzkoušet. Pan doktor odešel domů, mírně nasrán, ale stav pacienta se nezlepšoval. V poslední chvíli byl vyzkoušen i ten způsob, který byl původně zavržen a nemocný se uzdravil. Personál nemocnice ovšem Housovi neřekl pravdu, totiž že jej vyléčil jeho nápad, ale něco už si vymysleli, nepamatuji si přesně co. Jednoduše z něj udělali vola.

To je ale to nejhorší, co pro ješitnou mužskou povahu mohli udělat. Napadá mne paralela s nevěrnou ženou. Dozví-li se totiž muž, že mu byla žena nevěrná, první, co ho napadne je, že stejně jako spí s ním, spala i s jiným, stejně se tvářila, pohybovala, vzdychala. To ho asi naštve, protože toto přeci patří jen jemu, jen on to smí vidět a slyšet, jen on je ten, který tomu udává pohyby, tempo. A ona si to stejně dělá s jiným.

Po nějaké době ho ovšem tento splín přestane bavit, smíří se s ním a naučí se s ním žít. Co ho ale víc začne sžírat je ten druhý muž, ten milenec. Co si teď asi myslí? ´Ha, nasadil jsem mu parohy, když neumí tu svoji uspokojit!´ To, myslím si, muže začne žrát ze všeho nejvíc a toto už jej neopustí. Někdo z něj totiž dělá vola.

A nyní si položme otázku, zda to tomu muži říkat, zda se má od partnerky dozvědět. JEDNOZNAČNĚ! Vždyť to by bylo ještě horší, kdyby se to dozvěděl později od někoho jiného. Všichni to věděli, všichni ze mne dělali vola!

Naopak, bude-li žena opravdu litovat svého prohřešku, bude se muž cítit líp, protože se zase vrátila k němu a nezůstala s tím milencem. Takže to nemohlo být tak dobré, nemohl být tak dobrý, protože, kamaráde, já jsem ten, za kým se zase vrátila. Muž už je zase na koni a dělá vola z někoho jiného. A ten ať se s tím popere jak chce.

Besídka s biskupem

Na včerejší besedě s budějovickým biskupem mons. Jiřím Paďourem jsem zjistil několik zajímavých věcí a zároveň jsem se donutil nad některými věcmi zamyslet.

Zjistil jsem, že pan biskup vystudoval DAMU a sedm let působil v divadle Na zábradlí, se kterým zcestoval celou Evropu, převážně s absurdními dramatiky (Beckett, Havel, Ionesco), což mne potěšilo i pro můj sen, zahrát si jednou v Plešaté zpěvačce. Už v prvních ročnících ale začal přemýšlet, proč vlastně chodí každou neděli do kostela a rozhodl se, že tam chodit přestane. Aby to ovšem nebylo jen tak, aby to nevypadalo jen jako pubertální vzbouření se, chtěl si to umět odůvodnit a začal se o katolickou víru zajímat více a více, až nakonec skončil v semináři a pro něj poněkud překvapivě na biskupském stolci.

Zamyslel jsem se nad svou vírou, která se někomu možná může zdát absurdní, může si říct, že člověk jako já nemá právo hovořit o nějaké víře. Ale myslím si, že víra je jedna z nejindividuálnějších věcí, které můžeme mít. Pro mne by bylo těžké dělat věci jen proto, že se dělat mají, potřebuji vědět, že je někdo nade mnou, kdo mi ty věci jednou vyčtě, nebo mne za ně odmění. Je mi těžké představit si, že jsem já a nikdo nade mnou. Jako bych ztratil jistotu, že mé konání je řízené, nebo alespoň naváděné někým vyšším, že se všechno děje pro to, že to tak má být. Komu bych se potom zpovídal, komu bych byl odpovědný? Sám sobě? To by to dopadlo!

Ruští vtipálci

Lalalalalalalalala

Muži

Pověst o hře šachy je poměrně známá. Člověk, který ji vymyslel, byl předvolán před krále a mohl si říci co za tak skvělou hru chce. A on chtěl pouze obilí. Na první políčko šachovnice mělo přijít jedno zrnko, na druhé dvě, na třetí čtyři, pak osm a tak dále. Král se mu vysmál, že chce tak málo a dal obilí přinést. Velice se pak podivil, když mu královští matematici zjistili, že tolik obilí ještě nebylo na světě vypěstováno.
Zajímalo mne, kolik to asi je zrnek obilí a tak jsem si vzal papír a jal se počítat. Za hodinku jsem zjistil, že je to 18.446.744.073.709.551.615 zrn obilí, což, jak jistě uznáte, není málo. Jsa hrdý na svůj matematický výkon, chtěl jsem si to ověřit a hledal jsem na internetu nějakou kalkulačku, která by měla dostatečný počet míst. Nenašel jsem. V naprostém zoufalství jsem ještě vyzkoušel vědeckou kalkulačku nabízenou v příslušenství každého Windowsu a, světe, div se, takováto čísla by se tam vedle sebe vešla alespoň tři. Takže jsem vůbec nemusel hodinu sčítat 64 čísel, ale jednoduše vyťukat do kalkulačky příslušný příklad a výsledek jsem mohl mít během vteřiny.

Ženu by to asi napadlo ihned, zjistit, zda to neumí vypočítat ta nejdostupnější kalkulačka. Mne to nenapadlo a automaticky jsem sáhl po papíru a tedy mnohem delším způsobu jak to zjistit. Důležité ovšem je, že jsem u sebe žádnou ženu neměl a neměl mne tedy kdo upozornit, že věc se dá udělat mnohem jednodušeji. A to je dobře, to totiž nemá žádný muž rád, když je ženami opravován!

Pryč se vším! Vše sem!

Před dvěma týdny objevili v Týdnu Ameriku. Dnešní generace prý nemá proti čemu rebelovat, takže se ocitá v podivném světě, kde každý toleruje tomu druhému jeho oblečení, názory, hudbu, náboženství a bůhvíco ještě. Jsme příliš tolerantní a tak se utápíme v individualitě, že se zapomínáme sdružovat. Zkrátka nic nového.

Zamýšlel jsem se nad tímto tématem někdy v únoru, březnu, kdy mi byla položena otázka, jak bych charakterizoval svou generaci. Po chvíli přemýšlení jsem musel odpovědět, že jsme znudění, nemáme proti čemu bojovat a tak jen sedíme na zadku a čumíme před sebe. Od roku 38 až do devětaosmdesátého byla Česká republika v zajetí nějaké diktatury a lidé, měli-li touhu se proti něčemu bouřit, měli jasný cíl. A my teď? Proti čemu?

V souvislosti s nedávným svátkem jsem měl zase možnost zhlédnout několik filmů, i poslechnout si nějaké nahrávky z Václavského náměstí, kdy padal komunistický režim. A tak jako vždycky, i teď mi bylo smutno, že jsem tam nemohl být a vnímat to, cítit, být při tom. Ano, můžete namítnout, že se koná spousta demonstrací, proti radaru, pro radar, proti neonacistům, proti anarchistům, proti Židům, proti vládě. Ale (a snad je to z toho nicnedělání) z těchto demonstrací mám dojem, že stejně nic nezmění. Pojďme svrhnout vládu! A co? Nastoupí jiná, složená víceméně z těch samých lidí, a ničemu se nepomůže.

Bojím se, že nám chybí nepřítel. Nevíte o nějakém?

In the summertime

Jak potkali prezidenta

z oficiálních stránek Ústeckého kraje:
_
TISKOVÁ ZPRÁVA ze dne 15. 10. 2007
Zaznamenali jsme v první den oficiální návštěvy Václava Klause v Ústeckém kraji:
_
"... Také běžná slova se na chvilku zadrhla. Každého při setkání s prezidentem svazovala ojedinělost okamžiku, ale také úcta. K člověku, který je prvním mužem našeho státu. ..."
_
"... Do Ústeckého kraje přijel státník, který nad vší pochybnost ví o regionu mnohé, který se umí bavit vážně i nevážně, ví, jak v které situaci téma odlehčit anebo odvést řeč. Třeba otázkou, jak si nyní stojí v lize basketbalisté Děčína. Nebojí se nahlas přiznat, že zapomněl, kde se nachází v našem kraji nejvyšší místo, neostýchá se přiťuknou si na zdraví s vedle stojícím novinářem. Rád rozvádí své originální názory a nestydí se polemizovat. ..."
_
"... Nebál se obyčejných lidí, naopak, při jakémkoliv setkání si takové chvilky hýčkal, těšil se z nich, „neokřikoval“ ani náznakem členy své ochranky, dovolil přistoupit k němu tak blízko, že se tajil dech. Možná někde lidem až příliš, že, ač je prezident vyzýval, se trochu ostýchali rozpovídat. O to víc mu tleskali, mávali, fotografovali, přáli dobré zdraví. Ti odvážnější, a nebyli to jen novináři, se s ním přeci jen dali do řeči. Václav Klaus jim trpělivě naslouchal a stejně tak odpovídal. ..."


_

Sportuj - posílíš zisk!

Hokej se hraje v Budějovicích v tzv. Budvar aréně. Ale není to zvláštní, že podnik vyrábějící a prodávající v určitém smyslu drogu je zároveň sponzorem sportovních utkání a jejich stadionů?

_

Vůbec je to zajímavé, člověk by řekl, že se v Budvar aréně budou provozovat závody pičů, ne to asi není to správné slovo, konzumentů tohoto nápoje například v tom, kdo toho vypije nejvíc, kdo hodí delší šavli, kdo vyčůrá výše.

Podobně v Sazka aréně bych nechal pobíhat všechny sázeče a schválně bych soutěžil v tom, kdo vyhraje nejvíce peněz, kdo prohraje nejvíce peněz, kdo uhodne jaké číslo si teď myslím apod.

_

Pochopil bych, kdyby sportovní stánky sponzorovaly společnosti, které trochu ví, co je sport zač a tak trochu s ním mají co dočinění. Třeba Adidas aréna, nebo Olpran aréna. To by alespoň trochu dávalo smysl.

Přece nechceme, aby nám za chvíli vyrůstaly Marlboro arény, Philip Morris arény atd.

Ačkoli, v Brdech možná brzy vyroste British American Tobacco aréna.

Jiříkova cesta

Každá kultura má jiné iniciační rituály. Indiáni například posílají své mladé muže na několik týdnů mimo vesnici, aby se projevil jako muž a tím konečně dosáhl mezi svými nějaké vážnosti. Já jsem si prošel takovým rituálem dnes - poprvé jsem se naštval na úředníky pro jejich nepochopitelnou aroganci a blbost. Hodlám o tom natočit film, scénář už mám hotový:

_

(velký prostor nevlídné haly odboru sociálních služeb českobudějovické radnice)

(Jiří si bere si lístek z automatu a čeká na své číslo)

(po třiceti minutách Jiří stále čeká na své číslo)

Jiří (přistupuje k přepážce): Dobrý den, já bych, prosím vás, potřeboval ten fialový formulář na sociálku, jako že ještě studuju.

Paní za přepážkou (vyvalí oči): Ale to jste špatně, to my tady nedáváme.

Jiří (vyvalí je trochu míň). Aha, a kde bych je, prosím, mohl dostat.

Paní za přepážkou: To já nevim, zeptejte se na informacích.

Jiří (mírně nasraně): Tak vám děkuju. Nashledanou.

_

(informační místnost českobudějovické radnice)

Jiří (k paní z informací): Dobrý den, nevíte prosím vás, kde bych mohl dostat fialový papír pro sociálku, že jsem ještě student?

Paní z informací: Snad na odboru sociálních služeb, ne?

Jiří (v kapse muchlá kapesník): Tam ne, tam mi řekli, že tam to nedávají, že se tu mám zeptat.

Paní z informací (vyvalí oči jako paní za překážkou): Fakt jo? No tak to já nevim. (kamsi za roh) Jani, nevíš, kde se dostane takovej ten fialovej formulář na sociálku?

hlas Jany zpoza rohu: Asi na odboru sociálních věcí, si myslim.

Paní z informací (usměje se na Jiřího a volá za roh): Tam prej ne, prej to máme vědět my!

Jana (přijde až k Paní z informací): Tak ať to mladej zkusí na matrice, tam by je taky mohli dávat.

Paní z informací (ačkoli to Jiří slyšel už od Jany): Tak to zkuste na matrice, tam by je taky mohli dávat.

Jiří: Dobrá, a ta matrika je v jakém patře?

Paní z informací: Tak vůbec není na radnici, to musíte do Resslovky. (po Jiřího nechápavém výrazu vezme ze stolu kus papíru a maluje) Teď jste tady, jo? Takže půjdete rovně, furt až na křižovatku, jo? Pak po Husovce k mostu, jo? A tadyta poslední ulice je Resslova, jo?

Jiří: Jo

_

(budějovická matrika)

Jiří (odebírá se rovnou k informacím): Dobrý den, sháním fialový formulář pro sociálku.

Slečna z informací (trochu omluvně): Jé, to jste dneska asi padesátej, ale nám ty papíry došly, přijďte si zejtra, jo?

Jiří: Jo

_

(obchod s domácími potřebami)

Jiří (mírně skleslým hlasem): Dobrý den, potřeboval bych šňůru na prádlo, nějakou silnější, tak aby unesla asi sedmdesát kilo.

_

Konec

Konečně!

Reality show jménem Česká pošta

V sobotu 22. září jsem si posílal z Kadaně do Českých Budějovic tři balíky. K jejich zabalení jsem použil krabice, které je možno koupit přímo na poště, v mém případě to byly ty největší. Poslal jsem si oblečení (nejaké nevyžehlené, nějaké špinavé, zimní a potom oblečení a potřeby na kolo), které jsem mohl ten týden ještě postrádat.

V úterý 25. září dorazily dva balíky se zimními a cyklistickými potřebami. Třetí balík s většinou mého prádla nikoli. Čekal jsem do včerejška a šel se na poštu zeptat, kde by se asi mohla moje zásilka zatoulat a je-li možné nějak zjistit její polohu. Paní u přepážky mi sdělila, že na doručení balíku má pošta 5 pracovních dní a potom ještě 10 dní rezervu, že mám tedy počkat, nebo podat reklamaci. Tu jsem tedy podal a dozvěděl se, že do patnácti kalendářních dní mi přijde POŠTOU oznámení, co se stalo s mým balíkem a jak se to bude řešit.

Nemám tedy co na sebe, jsem nasraný a při pohledu na nápis ´Dnes podáte, zítra dodáme´ mě něco nepříjemně lechtá v žaludku.

Krásný český místopis

Při jízdě na kole jsem objevil vesnici nikterak krásnou vzezřením, ovšem názvem jednu z ... jak to vyjádřit ... z nejzajímavějších, jaké jsem zatím poznal. Název jsem si samozřejmě musel vyfotit, aby se mi věřilo...

... ovšem za minutu už jsem vytahoval mobil znovu z kapsy. Hned za zatáčkou se objevila odbočka na další obec, s ještě malebnějším jménem.

Atlas hub

Lesná

Blbá holka

„…no vona má modrý voči a nalakuje si nehty namodro, já myslela, že se pobleju…“
„…jenomže to si prostě vzít nemůžeš, vždyť bys vypadala jako úplná píča, ty vole, modrej svetr…“
„…viš co, ne? prej ´umej nádobí´, jako bych jí včera neříkala, že jsem si nalakovala nehty…“
„…tak já nevim, to tričko za patnáct stovek je hezký, ale abych v něm neměla malý kozy, ty vole…“

Vyslechnuto v trolejbuse č. 9 v Českých Budějovicích, 14. září kolem půl osmé.

Když rabín zaspí...

"Tak nevím," řekl rabín pochybovačně. "Nemám v tom žádné zkušenosti. Víte, naše modlitby většinou nejsou prosebné. Nežádáme o něco, co nemáme - spíš děkujeme za to, čeho se nám dostalo."
"Nechápu."
Rabín se usmál. "To je tak. Vy křesťané říkáte ´Otče náš, jenž jsi na nebesích, chléb náš vezdejší dejž nám dnes´, kdežto my říkáme ´buď požehnán, ó Hospodine, který dáváš vyrůst chlebu ze země´. Tento příklad je zjednodušený, ale všeobecně řečeno jsou naše modlitby díkůvzdání za to, čeho se nám dostalo."

Kemelman, H.: Rabín v pátek zaspal. Praha: Mladá fronta, 1969.

Barborka