Na včerejší besedě s budějovickým biskupem mons. Jiřím Paďourem jsem zjistil několik zajímavých věcí a zároveň jsem se donutil nad některými věcmi zamyslet.
Zjistil jsem, že pan biskup vystudoval DAMU a sedm let působil v divadle Na zábradlí, se kterým zcestoval celou Evropu, převážně s absurdními dramatiky (Beckett, Havel, Ionesco), což mne potěšilo i pro můj sen, zahrát si jednou v Plešaté zpěvačce. Už v prvních ročnících ale začal přemýšlet, proč vlastně chodí každou neděli do kostela a rozhodl se, že tam chodit přestane. Aby to ovšem nebylo jen tak, aby to nevypadalo jen jako pubertální vzbouření se, chtěl si to umět odůvodnit a začal se o katolickou víru zajímat více a více, až nakonec skončil v semináři a pro něj poněkud překvapivě na biskupském stolci.
Zamyslel jsem se nad svou vírou, která se někomu možná může zdát absurdní, může si říct, že člověk jako já nemá právo hovořit o nějaké víře. Ale myslím si, že víra je jedna z nejindividuálnějších věcí, které můžeme mít. Pro mne by bylo těžké dělat věci jen proto, že se dělat mají, potřebuji vědět, že je někdo nade mnou, kdo mi ty věci jednou vyčtě, nebo mne za ně odmění. Je mi těžké představit si, že jsem já a nikdo nade mnou. Jako bych ztratil jistotu, že mé konání je řízené, nebo alespoň naváděné někým vyšším, že se všechno děje pro to, že to tak má být. Komu bych se potom zpovídal, komu bych byl odpovědný? Sám sobě? To by to dopadlo!
Žádné komentáře:
Okomentovat