Před dvěma týdny objevili v Týdnu Ameriku. Dnešní generace prý nemá proti čemu rebelovat, takže se ocitá v podivném světě, kde každý toleruje tomu druhému jeho oblečení, názory, hudbu, náboženství a bůhvíco ještě. Jsme příliš tolerantní a tak se utápíme v individualitě, že se zapomínáme sdružovat. Zkrátka nic nového.
Zamýšlel jsem se nad tímto tématem někdy v únoru, březnu, kdy mi byla položena otázka, jak bych charakterizoval svou generaci. Po chvíli přemýšlení jsem musel odpovědět, že jsme znudění, nemáme proti čemu bojovat a tak jen sedíme na zadku a čumíme před sebe. Od roku 38 až do devětaosmdesátého byla Česká republika v zajetí nějaké diktatury a lidé, měli-li touhu se proti něčemu bouřit, měli jasný cíl. A my teď? Proti čemu?
V souvislosti s nedávným svátkem jsem měl zase možnost zhlédnout několik filmů, i poslechnout si nějaké nahrávky z Václavského náměstí, kdy padal komunistický režim. A tak jako vždycky, i teď mi bylo smutno, že jsem tam nemohl být a vnímat to, cítit, být při tom. Ano, můžete namítnout, že se koná spousta demonstrací, proti radaru, pro radar, proti neonacistům, proti anarchistům, proti Židům, proti vládě. Ale (a snad je to z toho nicnedělání) z těchto demonstrací mám dojem, že stejně nic nezmění. Pojďme svrhnout vládu! A co? Nastoupí jiná, složená víceméně z těch samých lidí, a ničemu se nepomůže.
Bojím se, že nám chybí nepřítel. Nevíte o nějakém?
Žádné komentáře:
Okomentovat