Potkávám je pořád, ty lidi, co poslouchají na ulici hudbu v sluchátkách tak nahlas, že ji s nimi slyší i celá ulice. Taky ji poslouchám. Je to dobré ke zkrácení cesty, člověk se více otevře pozorování věcí kolem sebe, protože není rušen troubením aut, povídáním kolemjdoucích a štěkáním psů.
Občas, když se mi do uší dostane hezká písnička, si poskočím, občas, když je ještě lepší, mám chuť tančit, objímat kandelábry a přeskakovat lavičky. Dnes, cestou do kláštera, mne takhle málem roztančila Sway od Deana Martina. Tu píseň jsem si stáhl, když jsem ji poprvé slyšel v televizi, v reklamě na kafe. Chlápek tam podává svojí (snad svojí) přítelkyni šálek kafe, ona se chce napít, zvedá ho a na talířku najde prsten. Z toho usuzuji, že ji ten pán požádal o ruku. Jestli si ho vzala, už se nikde neříká. Ale jestli dělá dobrou kávu (určitě lepší, než ten divně gestikulující slizoun z jiné reklamy na 3 v 1), tak nevidím důvod, proč ne.
Jenže tahle píseň mne vedla k zamyšlení nad otázkou svatby. Proč se vlastně lidé berou? Podle židokřesťanské tradice (ale spíš té židovské, abych si přihřál česnečku) se musí muž a žena spojit, aby se teprve stali člověkem (muž se oŽENí), svatba je tedy potřebná, abych se cítil jako člověk a ne jako půlčík. To beru, nic proti. Ale, podívejme se kolem sebe, na nějakou tradici už se dávno kašle a tak tedy – proč se lidé berou?
Z pragmatických důvodů („aby se naše děti narodily do úplné rodiny“), z poblouznění a zamilovanosti („teď jsi pro mne ta jediná na světě“) a někdy také z lásky. Nevím, jestli je to mým rozpoložením v poslední době, ale ta láska je na tom to nejúsměvnější. Svatba je krásná věc, těším se na ni, ale když vidím, kolik zařizování, obíhání, peněz a času spolyká, ptám se právě: „Kde je ta láska?! Ta oslava dvou zamilovaných půlčíků, kteří se stanou jedním člověkem?!“ Svoji svatbu si představuji trochu jinak, jako věc mne a mojí partnerky, bez stovek pozvánek, koláčků, darů, šatů, zkoušek. Vždyť je to vlastně naše spojení.
A proto jsem nakonec na ulici netančil.
Občas, když se mi do uší dostane hezká písnička, si poskočím, občas, když je ještě lepší, mám chuť tančit, objímat kandelábry a přeskakovat lavičky. Dnes, cestou do kláštera, mne takhle málem roztančila Sway od Deana Martina. Tu píseň jsem si stáhl, když jsem ji poprvé slyšel v televizi, v reklamě na kafe. Chlápek tam podává svojí (snad svojí) přítelkyni šálek kafe, ona se chce napít, zvedá ho a na talířku najde prsten. Z toho usuzuji, že ji ten pán požádal o ruku. Jestli si ho vzala, už se nikde neříká. Ale jestli dělá dobrou kávu (určitě lepší, než ten divně gestikulující slizoun z jiné reklamy na 3 v 1), tak nevidím důvod, proč ne.
Jenže tahle píseň mne vedla k zamyšlení nad otázkou svatby. Proč se vlastně lidé berou? Podle židokřesťanské tradice (ale spíš té židovské, abych si přihřál česnečku) se musí muž a žena spojit, aby se teprve stali člověkem (muž se oŽENí), svatba je tedy potřebná, abych se cítil jako člověk a ne jako půlčík. To beru, nic proti. Ale, podívejme se kolem sebe, na nějakou tradici už se dávno kašle a tak tedy – proč se lidé berou?
Z pragmatických důvodů („aby se naše děti narodily do úplné rodiny“), z poblouznění a zamilovanosti („teď jsi pro mne ta jediná na světě“) a někdy také z lásky. Nevím, jestli je to mým rozpoložením v poslední době, ale ta láska je na tom to nejúsměvnější. Svatba je krásná věc, těším se na ni, ale když vidím, kolik zařizování, obíhání, peněz a času spolyká, ptám se právě: „Kde je ta láska?! Ta oslava dvou zamilovaných půlčíků, kteří se stanou jedním člověkem?!“ Svoji svatbu si představuji trochu jinak, jako věc mne a mojí partnerky, bez stovek pozvánek, koláčků, darů, šatů, zkoušek. Vždyť je to vlastně naše spojení.
A proto jsem nakonec na ulici netančil.
2 komentáře:
Tak samozřejmě se můžeš vzít někde jen ve dvou, v kraťasech a s batohem na zádech... ale co když chceš, aby to s tebou oslavili i rodiče, sourozenci? Babička bude utírat slzičku, jak bude hrdá.. a já jí to chci umožnit :o) Posílat pozvánky nemusíš, ale výslužku? Oni ti svatebčané jdou s takovým nějakým očekáváním, a ty chceš, aby byli spokojení a pochválili tvou svatbu.. anebo taky ne, záleží na každém :o)
Právě, záleží na každém. Já si tam pozvu maminku s tátou a hotovo. Ale nechci to dělat proto, aby mi lidé tu svatbu chválili, já ji přeci nedělám pro ně, ale pro sebe.
Ovšem, jestli to někdo vidí jinak, Bůh mu to přej. Někdo chce těm rodičům, kamarádům, babičkám udělat radost a někdo si to prostě jen schová pro sebe.
Okomentovat