Děti

Když se narodí dítě, je to obvykle radost.
Jedna kadaňská legenda říká, že když se stavěla kaple Čtrnácti svatých pomocníků, přistoupila k dělníkům měšťanka s otázkou co to tam staví.
"Kapli Čtrnácti svatým pomocníkům", odpověděli kameníci.
"Ha ha ha, jestli je nějakých čtrnáct pomocníků, ještě k tomu svatých, tak to nosím pod žebry čtrnáct dětí!" V tu chvíli hned u rozestavěné kaple porodila čtrnáct dětí.
A to byl, milé děti, důkaz toho, že Čtrnáct svatých pomocníků skutečně existuje.
Tolik pověst, ale nikomu snad nedochází, že ty děti byly vlastně za trest a žádné požehnání!
Já se na dítě těším a chtěl bych ho klidně hned. Jedna moudrá osoba mne poučila, že mít dítě rozhodně není o penězích. A tak, i když na dítě nemám, chtěl bych ho. Je to někdy vysilující, ale zároveň mne nikdy nepřestane překvapovat šíře dětské fantazie.
Taky asi není blaženěšího pocitu, než když vás dítě samo vezme za ruku. Ono vám věří, spoléhá na vás a ani ho nenapadne vás nějak zradit, protože to děti neumí, nechápou a neví, co to je, narozdíl od dospělých.
Děti jsou tak krásně čisté. Možná proto bych nějaké chtěl mít, abych se od něho mohl učit.

Tanec na ulici

Potkávám je pořád, ty lidi, co poslouchají na ulici hudbu v sluchátkách tak nahlas, že ji s nimi slyší i celá ulice. Taky ji poslouchám. Je to dobré ke zkrácení cesty, člověk se více otevře pozorování věcí kolem sebe, protože není rušen troubením aut, povídáním kolemjdoucích a štěkáním psů.
Občas, když se mi do uší dostane hezká písnička, si poskočím, občas, když je ještě lepší, mám chuť tančit, objímat kandelábry a přeskakovat lavičky. Dnes, cestou do kláštera, mne takhle málem roztančila Sway od Deana Martina. Tu píseň jsem si stáhl, když jsem ji poprvé slyšel v televizi, v reklamě na kafe. Chlápek tam podává svojí (snad svojí) přítelkyni šálek kafe, ona se chce napít, zvedá ho a na talířku najde prsten. Z toho usuzuji, že ji ten pán požádal o ruku. Jestli si ho vzala, už se nikde neříká. Ale jestli dělá dobrou kávu (určitě lepší, než ten divně gestikulující slizoun z jiné reklamy na 3 v 1), tak nevidím důvod, proč ne.
Jenže tahle píseň mne vedla k zamyšlení nad otázkou svatby. Proč se vlastně lidé berou? Podle židokřesťanské tradice (ale spíš té židovské, abych si přihřál česnečku) se musí muž a žena spojit, aby se teprve stali člověkem (muž se oŽENí), svatba je tedy potřebná, abych se cítil jako člověk a ne jako půlčík. To beru, nic proti. Ale, podívejme se kolem sebe, na nějakou tradici už se dávno kašle a tak tedy – proč se lidé berou?
Z pragmatických důvodů („aby se naše děti narodily do úplné rodiny“), z poblouznění a zamilovanosti („teď jsi pro mne ta jediná na světě“) a někdy také z lásky. Nevím, jestli je to mým rozpoložením v poslední době, ale ta láska je na tom to nejúsměvnější. Svatba je krásná věc, těším se na ni, ale když vidím, kolik zařizování, obíhání, peněz a času spolyká, ptám se právě: „Kde je ta láska?! Ta oslava dvou zamilovaných půlčíků, kteří se stanou jedním člověkem?!“ Svoji svatbu si představuji trochu jinak, jako věc mne a mojí partnerky, bez stovek pozvánek, koláčků, darů, šatů, zkoušek. Vždyť je to vlastně naše spojení.
A proto jsem nakonec na ulici netančil.

Krize snění

Před šestačtyřiceti lety měl Martin Luther King sen.
Snít je přirozené, krásné, někdy možná strašidelné. Nejhorší je, když člověk snít přestane. Protože o čem hlavně sníme? O budoucnosti, o tom, koho, jak, kdy bychom chtěli potkat. O tom, kde bychom s ním chtěli být. O tom, kde bychom chtěli být my sami později.
Když se snít nedaří, je něco špatně. Najednou v budoucnosti nevyvstává situace, osoba, meta, které bychom chtěli dosáhnout. Takové okamžiky někdy přichází, nejhorší na nich je, že pro tu letargii člověk ani nevidí podněty, které by ho ke snění měli vést.
Neumět, nebo nemoci snít je moc ošklivý stav. Může se taky stát, že začnete psát článek na blog a v půlce si uvědomíte, že ho možná ani nechcete dopsat, protože to to nemá hlavu ani patu.
Za pár dní mi začnou prázdniny, skoro celý měsíc nebudu mít co na práci. Normálně bych se snad měl těšit, ale bez schopnosti snění se vlastně září bojím, protože si vůbec nedovedu představit co budu dělat.
Snad tedy alespoň snít.

Jak moc máme rádi?

Terezka mi občas pokládala otázku "jak moc mne máš rád?".
Všichni říkáme "mám ho moc rád", čímž vyjadřujeme nějakou hodnotou (moc), že máme někoho rádi. Naopak říkáme "nemám ho moc rád", abychom ukázali, že tato hodnota (ne moc) je menší, než ta předchozí (moc > ne moc).
-
A já se ptám: když někoho máte rádi a on přijde třeba o nohy, máte ho rádi o ty nohy méně?

Rozpady a zániky

Před 1533ti lety zanikla Západořímská říše. Před dvaceti lety vytvořili obyvatelé Pobaltí přes 600 kilometrů dlouhý lidský řetěz, aby tak ukázali touhu po rozpadu jiné říše.
Věci zanikají a rozpadají se. Mně se rozpadl nedávno výfuk a krátce na to odešly brzdy. Ale jezdíme jak diví dál. Jiným se rozpadají vztahy, zaniká láska, stane se. Dá se na to odpovědět citátem Efraima Kišona, který by dnes oslavil pětaosmdesáté narozeniny: "Špatného manžela lze zcela jednoduše opustit a začít znovu. S dobrým manželem musíme vydržet celý život. Proto není větší trest pro ženu než dobrý manžel."
Někdy se některé věci prostě ztratí. A člověk je hledá a hledá a vůbec mu nemusí dojít, že už se třeba dávno někde rozpadly. Jako ten angličák, co jsem dostal od dědy, když jsem bylo ještě malé děcko. Krásný model Rolls-Royce, se kterým jsem byl králem pískoviště, zvlášť, když k němu do garáže později přibyl džíp, se kterým jsem zdolal všechny duny. A jednou se ztatil a jestli ho nemá některý z kluků, kteří mi ho záviděli, doma, tak už se asi někde rozpadá.
A o co celou dobu jde? Jdeme životem a někdy vědomě a někdy nevědomky dáváme příčinu rozpadu různých věcí, lásek, pocitů, i států. A nenaděláme nic. I když si myslíme, že jo.

Proč vůbec pošta?

Terezka si posteskla, proč nenapíšu něco pozitivního o poště, ale pořád si na ni stežuji.
Samozřejmě, kdyby se mi tam nelíbilo, nedělal bych tam už čtvrtým rokem. Brigáda na poště je skvělá.
Rozložení dne:
Člověk sice musí velice brzy vstávat a vyrazit na rajon za každého počasí (v zimě - klobouk domů, dámy!), ale zase, když to jde, je doma do dvanácti a má celý den volno.
Fajny kolektiv:
Samé ženy ve věku od třiceti do padesáti let, pro které je mladý (krásný a chytrý) chlapec jako já příjemným zpestřením a tak si jej hýčkají koláči, buchtami a různými nádivkami. Pravda, občas se musí přetrpět řeči o menstruaci, operaci dělohy a bůhví čem, o čemž já vůbec nemám ponětí, ale je tam zábava.
Dýška:
Z každého důchodu máte dýška. Důchodci, držíce v ruce deset tisíc, si vždy dovolí třeba padesátikorunu obětovat pro zpoceného a uříceného doručovatele (těžko říci jestli toho na konci měsíce nelitují). Někdo taky dává jenom korunu, dvě a myslí si, kolik si za to nekoupím věcí, ale to jsou ročníky 1925 a níže. Jsou ale také lidé, kteří dávají šedesát i sto korun. Potom se dýško s dýškem sejde a máte za den dvě tři stovky. A to je příjemné.
To je jen pár detailů z brigády na poště. Kdo si to chce zkusit, může příští rok, ale počkjte, až si to zarezervuji sám.