zase to Ústí...

Tři roky jsem studoval v Českých Budějovicích. Po celé ty tři roky nám říkali, že ač jsme na teologické fakultě, máme si dávat pozor na své věci, sem tam se prý něco ztratí. Já jsem ale lidem věřil a věci si v učebnách nechával, ať už šlo pouze o kabát, nebo počítač. Tři roky jsem studoval v Českých Budějovicích a nic se mi neztratilo.

V Ústí jsem jeden měsíc. Včera večer, v prázdné škole jsem přešel z jedné místnosti do druhé a čekal na přednášku. Byl jsem sám, kabát jsem si pověsil na židli, batoh jsem hodil pod stůl a šel se vyčurat. Jak dlouho to může trvat? Rozepnout, vyndat, vykonat, schovat, zapnout, umýt ruce. Dvě minuty? Ani snad ne, zatím se vyčurám docela rychle. Přesto když jsem se vrátil do třídy, batoh tam nebyl. Škola byla tichá, nikde nikdo. Ani školník, kterému jsem to přišel říct a zeptat se, zda někoho neviděl (a trochu naivně jsem taky doufal, že ten batoh jsem někde nechal a hodný člověk mu ho zanesl).

Ono by asi o nic nešlo, v batohu byl blok, penál, cigarety, zapalovač a klíče. Peněženku jsem měl v kabátu, který byl mnohem lépe po ruce. Ale k těm věcem mám vztah, v penále bylo pero, které jsem dostal jako dárek a batoh sám byl dárkem.

A hlavně jsou to MOJE věci! Užij si je, ty hajzle zasranej!!

Objev

Už od roku 1989 si lidstvo pokládá otázku, jaká cena se objeví v úvodní znělce Simpsonových, když Maggie projíždí přes čtečku.

Až dnes byl učiněn ten zásadní objev, nezdráhám se říci, objev srovnatelný s otevřením Tutanchamónovy hrobky, či objevením Atlantidy (to mám v plánu na zítřek):

Vzkaz Ondřejovi

Ondro, ty do toho vidíš líp, když se kvůli pohřbu syna kolotočáře zastavuje doprava a půl Prahy je na nohou, jak potom vypadají pohřby cirkusáků?

Pavlov všedního dne

Moje maminka přestala kouřit. Asi na dva týdny. Když jsem pak jednoho víkendu přijel ze školy, byl pátek, tatínek odešel kopat do míče a jakmile se za ním zavřeli dveře, utíkala maminka na balkon zakouřit si.
"Myslel jsem, že už jsi přestala?"
"Jo, ale ... já se po cigaretách vždycky dobře vykakám, víš?"
Je všeobecně známo, snad ne jen mezi kuřáky, že cigarety mají blahodárný vliv na vyměšování. I já se po cigaretě vždy dobře vykakám.
Včera jsem si pak uvědomil jednu věc. Psal jsem práci do školy a někde před koncem jsem si řekl, že až to dopíšu, zajdu do společenské místnosti na jednu. A snad ta představa, jak sedím v tom strašném křesle ze sedmdesátých let, koukám na Pojišťovnu štěstí, nohu přes nohu, popelník v jedné, cigaretu v druhé ruce a já tahám kouř, abych jej za dvě vteřiny vypustil pomalu ven, tak snad tato představa způsobila, že jsem na ten záchod musel jít hned. I bez kouření.

Jen jestli jsem se nepodělal z představy Pojišťovny štěstí.

Všeobecný rozhled

Na promoci nám děkan Kašný říkal, že teď, když jsme vysokoškoláci, bychom se měli umět ptát. Že nás vysoká škola má nejen vzdělat v oboru a přišpendlit titul, ale naučit nás umět se ptát po věcech, které nás zajímají. Úkolem učitele by asi mělo být donutit žáky ptát se, donutit je pokusit se o odpověď na svou otázku.
Vysokoškolák, a učitel hlavně, by měl být člověk člověk, kterého zajímá svět kolem sebe, bude totiž příkladem. A když učitel prohlásí, že neví koho má volit a že ho to tedy nezajímá, minimálně deset jeho žáků taky k volbám nepřijde.
Na základní škole, na nižším stupni, jsme měli učitelku, která pro nás byla nejchytřejším člověkem na světě. Teď už vím, že to taková pravda nebyla, vzpomněl jsem si na několik věcí, které před námi pronesla:
"Za Přemysla Otakara sahaly Čechy až k moři. Myslím, že by nám ty země měly naše území vrátit." Hlavou osmiletého Jiříka pak dlouho běžely myšlenky na uzurpátorské státy (netušil jsem tehdy, že to byla Itálie), které nám sebraly možnost mít moře a jak, až bud velký, tak se musím zasadit o to, aby se věci vrátily do pořádku.

"Já jsem furt nevěděla, proč oni v tom Chorvatsku bojovali a pak jsem se podívala na mapu a všimla jsem si, že tam mají jen úzký pruh pobřeží. To ona ta Bosna asi chtěla k moři. Asi turismus a tak..." Paní učitelka byla očividně vysazená na moře. Ale v této větě uvařila takový dějepisně politický guláš, že jsem tomu věřil až do prváku na gymplu.

Učitelé by měli mít všeobecný rozhled. Každý, koho nezajímá jen zda jsou papriky levnější v Lidlu, nebo v Albertu, by ho měl mít.
Učitelé by se měli o svět kolem sebe zajímat. A umět se ptát.

O kontextu

Autoportrét Richarda Gerstla vyšel v posledním Reflexu. Na první pohled veselý chlapík, snad přiopilý, nebo zdrogovaný, napadlo mne. Až pak jsem si přečetl, že trpěl maniodepresivní psychózou a tento obraz namaloval předtím, než se oběsil. A už se na něj dívám jinak. Terezka říkala, že je to teď jedno z velkých témat, která ve škole rozebírají, totiž zda na dílo nahlížet jen jako na takové, nebo si jej zasazovat do kontextu.
Já jsem se vždy snažil si situace zasazovat do kontextu, snad proto studuji historii, ta se bez kontextů vykládat nedá. Poslední dobou mě strašně serou někteří lidé, nejhorší na tom je, že je většinou neznám. Jdu po ulici a proti mně pět cikánů, v řadě vedle sebe, asi je budu muset obejít. Ale proč, do prdele?! Tak se s jedním z nich srazím rameny, vyslechnu si pár slov a cesta jde dál. Proč si třeba někteří lidé myslí, že jsou středem světa? Proč musí mít někdo neustále opravdu. Jsou to jen střípky, které pozoruji v hodinách, v trolejbusech, na koleji.
Všechno je výchovou. Výchova je kontext jako prase. Bez ní by to nešlo a já mám hrozný strach z toho, jak vychovám své dítě. Každý špatný prvek, podnět, který mu dám se pak projeví třeba tak, že bude štvát lidi okolo sebe.
Trochu se toho bojím a trochu se mi chce smát, jakou velkou moc takový rodič má. A nakonec se oběsím.