Jeroným Rokelský

Hledaje nějaké učební materiály do hodin, narazil jsem v archivu naší základní školy na ohmataný sešit, který byl signovaný jménem Jeronýma Rokelského. Otevřel jsem jej a po letmém přečtení několika řádků, polil mne studený pot. Cítil jsem, že držím v ruce mnohem více, než jen zapomenutý sešit některého z bývalých žáků. Tiše a nenápadně jsem jej strčil pod svetr. O přestávce jsem se začetl více do skromného krasopisu a každým slovem, každým řádkem, každou stánkou klepal jsem se více vzrušením, dokud má extáze nedosáhla tak vysoko, že jsem kolem sebe začal zuřivě rozčilením kopat a mávat rukama, volaje při tom: "jdi se bodnout Erbene! vrať se k plotně Krásnohorská! tohle je skutečné lidové umění! tohle jsou skutečné lidové pohádky, Jacobe, Wilhelme i veškerá přízni!".

Ale od začátku. Jeroným Rokelský byl ve třicátých letech učitelem v Kadani, na základní škole Na Podlesí. Jeho učitelské a vychovatelské snahy byly však kaleny faktem, že tato škola ještě neexistovala, ani přilehlé sídliště. Proto býval často viděn, jak bloudí v poli a snaží se učit. Více o tom v prunéřovské kronice:

Rokelský byl opět spatřen v polích pod Svatým vrchem, kterak svou holí, užívaje ji jako ukazovátka, pokouší se vysvětliti dvěma zajícům smysl souvětí souřadného a podřadného. Když tito chtěli se hnáti po poli směrem k Prostřednímu vrchu, byli tvrdě ztrestáni rákoskou. Za pytlačení byla pak Rokelskému uložena pokuta 500K. Nemaje většího majetku, nežli 50K, byl mu uložen trest dvou měsíců žaláře.

Především však Rokelský o svých volných chvílích pěšky chodil po kraji kolem Kadaně a pod okny vždy večer naslouchal vyprávění příběhů a historek při draní peří a ukládání dětí. Tyto pohádky zapisoval si do svého sešitu, který právě držím v ruce. Je to sbírka, která vydává svědectví o době, kdy uhelné doly ještě nezničily zdejší krajinu, kdy práce na polích a statcích určovaly roční doby, kdy život člověka byl prostý, leč plný drsné radosti. Pohádky jsou to krátké, snad právě proto, že lidé byli z práce na poli tak unaveni, že chtěli jít brzy spát. O to více musíme si cenit obrovského génia, který v Rokelském byl, že dokázal jim dát tak krásnou, čtivou a hlavně pro budoucí generace nesmírně poučnou podobu.

Publikuji zde jen některé:

Na Hradci žil sedlák, kterej měl jen jedinýho syna, ještě k tomu naprosto neschopnýho debílka. Jednou odjel otec na dva dny pryč a na synovi bylo, aby hlídal celej grunt sám. Večer ale zapomněl zavřít slepice a do rána je všechny zardousila liška. "Na mou duši, ty seš ale hovado", řekl táta klukovi, když se druhej den vrátil domů.

-

Ve Vikleticích bydlel chlap, co hrozně chlastal. Jednou šel prodat ňáký věci na trh a žena mu říká: "Jestli zase všechno, co vyděláš, prochlastáš, tak se beru, vodejdu vod tebe a už mě nikdy neuvidíš." Tak von šel, dobře prodal a furt si říkal, že nesmí chlastat. Jenže jak šel kolem hospody, chytl slinu a vrátil se až za tři dny, samozřejmě bez peněz. A ta jeho žena, jak řekla, tak udělala.

-

Jeden sedlák, kterýmu se moc nedařilo, se rozhod, že půjde za prací do Rakouska. Samozřejmě se bál, jak to bude s jeho ženou, než se zase na zimu vrátí domů. Tak než vodešel, postavil na stůl hrnec. "Za každej den, kdy mi budeš věrná, dej tady do toho hrnce jeden hrášek. Až se vrátim, tak aspoň uvidim, jaká seš ženská." V Rakousku vydělal dost peněz a na podzim se vrátil zase domů. Kouká a na stole je hrnec plnej hrachu. "Tos mi udělala radost", řek tý svojí a vod tý doby se už měli jenom dobře.

-

Když tehdy přitáhli Italové do našeho kraje, ženský z nich byly úplně hotový. Jim to samozřejmě dost vyhovovalo a tak tady vojeli, co se dalo. Když pak zase vodtáhli někam dál, v mnoha chalupách se za krátkou dobu narodilo děcko. "To sou určitě všechno parchanti těch Italů", říkali si chlapi v hospodách. Ale dokázat to nemohli.