Ruští vtipálci

Lalalalalalalalala

Muži

Pověst o hře šachy je poměrně známá. Člověk, který ji vymyslel, byl předvolán před krále a mohl si říci co za tak skvělou hru chce. A on chtěl pouze obilí. Na první políčko šachovnice mělo přijít jedno zrnko, na druhé dvě, na třetí čtyři, pak osm a tak dále. Král se mu vysmál, že chce tak málo a dal obilí přinést. Velice se pak podivil, když mu královští matematici zjistili, že tolik obilí ještě nebylo na světě vypěstováno.
Zajímalo mne, kolik to asi je zrnek obilí a tak jsem si vzal papír a jal se počítat. Za hodinku jsem zjistil, že je to 18.446.744.073.709.551.615 zrn obilí, což, jak jistě uznáte, není málo. Jsa hrdý na svůj matematický výkon, chtěl jsem si to ověřit a hledal jsem na internetu nějakou kalkulačku, která by měla dostatečný počet míst. Nenašel jsem. V naprostém zoufalství jsem ještě vyzkoušel vědeckou kalkulačku nabízenou v příslušenství každého Windowsu a, světe, div se, takováto čísla by se tam vedle sebe vešla alespoň tři. Takže jsem vůbec nemusel hodinu sčítat 64 čísel, ale jednoduše vyťukat do kalkulačky příslušný příklad a výsledek jsem mohl mít během vteřiny.

Ženu by to asi napadlo ihned, zjistit, zda to neumí vypočítat ta nejdostupnější kalkulačka. Mne to nenapadlo a automaticky jsem sáhl po papíru a tedy mnohem delším způsobu jak to zjistit. Důležité ovšem je, že jsem u sebe žádnou ženu neměl a neměl mne tedy kdo upozornit, že věc se dá udělat mnohem jednodušeji. A to je dobře, to totiž nemá žádný muž rád, když je ženami opravován!

Pryč se vším! Vše sem!

Před dvěma týdny objevili v Týdnu Ameriku. Dnešní generace prý nemá proti čemu rebelovat, takže se ocitá v podivném světě, kde každý toleruje tomu druhému jeho oblečení, názory, hudbu, náboženství a bůhvíco ještě. Jsme příliš tolerantní a tak se utápíme v individualitě, že se zapomínáme sdružovat. Zkrátka nic nového.

Zamýšlel jsem se nad tímto tématem někdy v únoru, březnu, kdy mi byla položena otázka, jak bych charakterizoval svou generaci. Po chvíli přemýšlení jsem musel odpovědět, že jsme znudění, nemáme proti čemu bojovat a tak jen sedíme na zadku a čumíme před sebe. Od roku 38 až do devětaosmdesátého byla Česká republika v zajetí nějaké diktatury a lidé, měli-li touhu se proti něčemu bouřit, měli jasný cíl. A my teď? Proti čemu?

V souvislosti s nedávným svátkem jsem měl zase možnost zhlédnout několik filmů, i poslechnout si nějaké nahrávky z Václavského náměstí, kdy padal komunistický režim. A tak jako vždycky, i teď mi bylo smutno, že jsem tam nemohl být a vnímat to, cítit, být při tom. Ano, můžete namítnout, že se koná spousta demonstrací, proti radaru, pro radar, proti neonacistům, proti anarchistům, proti Židům, proti vládě. Ale (a snad je to z toho nicnedělání) z těchto demonstrací mám dojem, že stejně nic nezmění. Pojďme svrhnout vládu! A co? Nastoupí jiná, složená víceméně z těch samých lidí, a ničemu se nepomůže.

Bojím se, že nám chybí nepřítel. Nevíte o nějakém?