Faktický krach Sazky má dalekosáhlejší důsledky, než které teď můžeme vidět. Několik málo šťastlivců nedostane vyplacenu výhru v řádu desetimilionů korun, několika málo přejícím lidem je těchto nešťastníků líto.
Ale co ti ostatní, kteří pravidelně chodili ve středu a v neděli vsadit svá čísla? Sazka byla malou nadějí na lepší žití. Pravděpodobnost výhry byla menší než minimální, ale byly tu sny, se kterými lidé k terminálům chodili, kvůli těmto snům. "Potřebuji nové tlumiče, tak si koupím los, co kdyby. Aby mohly moje děti vyběhnout za ranního rozbřesku smočit nohy v rose, chtěl bych jim koupit dům s velkou zahradou, vsadím si, co kdyby." Jsou to takové malé sny a radosti, o kterých člověk přemýšlí, když jde ráno do práce, když večer nemůže usnout. Neupínáme se k nim, ale zasníme se, co bychom mohli, kdyby ... "Jednou si koupím velkou stodolu a udělám z muzeum veteránů."
Když teď člověk nemá ani minimální naději vyhrát, o čem potom může přemýšlet před spaním? "Jsem tak nešťastný člověk, práce málo placená, muzeum nikdy nebude, jdu se oběsit." Poruchy spánku, bolesti hlavy, tělo chátrá.
I beze snů jsou tu ale stimulanty, které nás donutí jít ráno do práce. Nejsou tak barevné a veselé jako naše bláznivé sny. Jsou to hypotéky, půjčky, úvěry, splátky. Člověk, který nemá dluhy, může snadno sklouznout k lenosti. "Ano, mám práci, která mne nebaví, ale ráno z té postele vylézt musím, potřebuji splácet nový byt". Dluhy nám přikazují mít práci, nutí nás vstávat brzy ráno a vracet domů za tmy. Jenže kdyby tu dluhy nebyly? "Práce mne nebaví, dám výpověď a budu čekat, až se najde nějaká lepší." Mezitím člověk leží doma, z podpory těžko může těžko rok cestovat a tak začne sledovat dopolední telenovely, tloustnout, pustnout.
Pod diktátem dluhů se tedy udržujeme v pracovní schopnosti.
Ať už sny anebo dluhy, obojí nás udržuje při životě. Jednoho se nechceme vzdát, druhého bychom chtěli, ale nemůžeme.
