Sluníčko, srdíčko, láska ...

Bylo mi řečeno, že můj poslední článek je opět návratem na starou vlnu a ať se toho koukám držet, že ty předchozí jsou ... takové ... zvláštní.
Takže vy si myslíte, že nemůžu být zamyšlený romantik?!
Tak čum, vole obře:
-
Moje jahůdko,
podávám ti svoje srdíčko na dlani, abys jej připojila k tomu svému, aby mohla společně tlouci. V tvých očích odráží se celá noční obloha a já v ní hledám tu svou hvězdičku. Jsem tam? Když se směješ, jak by vánek hladil jemné chmýří babího léta, které ti přistává ve vlasech. Neboj, dušičko moje, dám ho pryč a budu se dívat na tvůj vodopád vlasů, který jak barokní rám lemuje tvé tvářičky. Rád se v tom vodopádu topím, rád jím proplouvám. Tvá ňadra jsou dvě kuličky hroznů, jen je utrhnout. Ne, neboj se, neublížím jim, jen je pohladím, možná se jich lechce dotknu rty, abych ochutnal jejich chuť.
Broskvičko moje, chci ti do náruče přinést všechno bohatství světa, jen, když to bude znamenat, že budeme navždy spolu.
-
Tak, a jedny kalhotky nezůstanou suchý.

Politická krize? Ale kdeže!

Myslíte si, že naší republiku ovládá politická krize? Nenechte se vysmát. Teprve teď je ta pravá politická pohoda:
Lídři nejsilnějších stran věděli, že budou volby a že do nich musí jít s nějakým programem. Tento program pak bude jen stěží splnitelný, protože nelze lidem říct "nic vám nedáme, je krize", ale zároveň fakt nejde nic dát, je krize.
Následující vláda by tak propadla na plné čáře, došlo by na nutné škrty a v příštích volbách, možná opět uměle vyvolaných (po krizi, přirozeně, až si to všechno vyžere), by si neškrtla.
Takhle to všechno zůstává na Fischerovi, kterému vlastně o nic nejde, do politiky se nežene, v příštích volbách kandidovat nebude, tak co si nezařádit.
A o to jde - všichni důležití se zbaví nepříjemných povinností a ti nastrčení si konečně můžou dupnout (zaplať Pán Bůh za to!). Protože se (snad) moc nebudou chtít nikomu zavděčovat, přijatá opatření by mohla mít i nějaký smysl.
A tak jsou všichni v pohodě.
A Jirka se může konečně v klidu těšit na porod.

Vůně trika

Cestou domů mne na céčku praštila do nosu vůně prádla, které viselo na balkóně. Paní domu asi používá nějaké staré máchadlo, protože, jakmile jsem to ucítil, vybavila se mi naše stará koupelna, tatramatka a celá ta situace, snad někdy kolem páté třídy, kdy jsem se v neděli koupal a věděl, že musím jít zítra do školy a vůbec se mi nechtělo a hned vytanuly na mysl chodby 4. základky a všechny ty pocity, které jsem míval, problémy, které jsem strašně řešil a zkrátka jsem se vrátil o těch do svých deseti, jedenácti.
Lidský čich je nejvýraznější pamatovák. Ve vůni jednoho kokosového krému je skryto mnohem víc, než si člověk dokáže v paměti vybavit. To nejsou jen pohyby, dotyky, to jsou hlavně ty pocity, které vám žádná paměť nemůže dát.
Možná jsou to pocity krásné, možná ne. Možná se pro ně člověk může trápit, když mu připomínají něco špatného. Ale může se v nich vrátit i zpět do chvíle, kdy mu bylo nádherně, kdy byl čas vedlejší a kdy kocovina z nevyspání byla vlastně veselou, příjemnou tečkou za chvílemi, které měly trvat pořád.
A tak vlastně chápu lidi, kteří přivonívají k věcem, které jim něco připomínají. K trikům, polštářům, dekám ...