Anna a Walter

Napsala jsem mu dopis:
Drahý Waltře,
mám dojem, že už tě nezajímá co ti povídám. Vždy, když přijdeš domů, vypovídáš se o tom, co jsi všechno dělal, sníš co ti připravím a pak už jen čekáš až ti řeknu ´dobrou noc´, abys mohl jít spát, ráno odejít a být co nejméně se mnou. Nezajímám tě. Máš své problémy, kamarády a práci, ale já se z podivného důvodu nesmím k těmto věcem přiblížit. Já jsem jinde. Máš několik oblastí života, jsem snad ještě jednou z nich, ale nesmím se prolínat s ostatními. Víš, Waltře, sereš mě. A tak si myslím, že by bylo nejlepší se rozejít.
Anna
-
Odepsal:
Anno,
asi máš pravdu.
Walter
-
kretén

Vzýukm

V suoivsoltsi s vzýukemm na Cmabridge Uinervtisy vlšyo njaveo, že nzeáelží na pořdaí psíemn ve solvě. Jedniná dleůitžá věc je, aby blyy pnvrí a psoelndí pímesna na srpváénm mstíě. Zybetk mžůe být totánlí směs a ty to přoád bez porlbméů peřčetš. Je to potro, že ldiksý mezok netče kdažé pensímo, ale svolo jkao cleek.

Přišlo mi e-mailem...

Recept na jedno fyzické a hlavně psychické vyčerpání

Tento recept je určen pro jednu osobu, neboť, kdyby bylo vyčerpání aplikováno více osobami, nabyli bychom dojmu, že v našem trápení nejsme sami a mohl by se dostavit maličký náznak radosti a potěšení z nejedinosti v situaci, což by naše snažení přirozeně zpomalilo, v horším případě i zcela zhatilo.
-
Nejprve je třeba zapsat se minimálně čtyři zkoušky během tří dní (počet dní lze i zmenšit, záleží na míře naše masochismu a síle extrému, kterého chceme dosáhnout)
-
poté si připravíme:
dvě balení kávy, jednou instantní kávu (tzv. 3 v 1), pro pozdější dny naší práce pak už normální mletou kávu
dvě až tři balení cigaret (opět platí zásada, že nejprve lehké, doporučujeme Kent White Infinita, později již jakékoli silné cigarety)
učebnice k předmětům, na které jsme se zapsali, nejlépe takové, které jsou plné cizích slov a termínů, kterým nerozumíme; hlavně nesmí obsahovat ani jeden příklad, na který bychom probíranou problematiku mohli aplikovat a získat tak drobný náznak pochopení látky
-
Nyní již můžeme přistoupit k samotné proceduře. Začteme se do první učebnice, chvíli se pokoušíme cizí slova dohledat ve slovníku. Maximálně po jedné hodině se objeví první známky trudnomyslnosti. Uvaříme první šálek kávy a vykouříme první cigaretu. Uchlácholíme se, že máme dost času a zhlédneme oblíbený seriál. Následně se opět začteme do knihy. Za půl hodiny zjišťujeme, že nemáme ponětí o tom, co jsme předešlých pět stran četli, neboť jsme přemýšleli o tom, že takové množství látky nejsme s to pobrat za jedinou noc. Druhá káva, dvě cigarety. Pozor na „jasné chvilky“, kdy můžeme pocítit chuť učit se a zaslechnout v hlavě hlasy „to zvládneme!“. Nezvládneme. Jdeme do Tesca pro RedBull.
Budeme-li takto postupovat, zoufalství se dostaví do cca pěti hodin, poté už nepřemýšlíme nad faktem, jak se co nejlépe a nejefektivněji naučit danou látku, ale spíše co všechno by se mělo stát, aby se zkouška vůbec nekonala (učitel vypadne z okna při praní záclon, učitele srazí auto, učitele unesou Marťané apod.). Každý pokus najíst se zamítáme myšlenkou, že jídlo by zpomalilo chod mozku a my bychom se nemohli učit.
Nejpozději druhý den docházíme do fáze apatie. Sedíme na židli, upřeně hledíme na učebnici a v hlavě cvrlikají cvrčci. Nevnímáme troubení aut, hlasy lidí, ani marné pokusy lidí nás povzbudit („co ty o tom víš?!?“). Přichází těžký průjem (z čeho, když nejíme?!), mírné horečky a nevraživost vůči okolí. V tuto chvíli by se mohla dostavit snaha zavolat nějakému spolužákovi a zjistit, zda i on je na tom tak špatně jako my. Důrazně zakazujeme tuto činnost! Zjištění, že v našem problému nejsme sami by jen hatilo naši snahu o co největší vyčerpání.
Třetí den, na konci naší kůry bychom se měli nacházet ve stavu naprostého fyzického a psychického vyčerpání. Radost ze splněných zkoušek se nedostavuje. Tělo chce jíst, ale přijaté jídlo je vyzvráceno.
Zcela nakonec se ujišťujeme, že příští semestr už se opravdu budeme učit průběžně.

Co bude, bude...

I přes těžkosti posledních dní, lze doufat v lepší budoucnost.

Alles geht ruhig weiter...

Německá televizní stanice Pro7, noční show, volá divák, ospalým hlasem říká moderátorce, že musí ráno do práce a to ho moc netěší. "No jo, to chce trochu entuziasmu a vyrazit do práce. Práce osvobozuje!" Už během pořadu se slečna omlouvá za to "Arbeit macht frei", nicméně po jeho skončení má na stole výpověď.

Budiž, smát se heslu, pod kterým prošly miliony lidí na smrt, se opravdu nehodí. Kdykoli jej někdo řekne, každý si asi vybaví bránu do nekterého z nacistických vyhlazovacích táborů. A to moc k smíchu není.

Po této moderátorce asi neštěkne ani pes, zmizí, vždyť kolik lidí ten pořad asi sleduje, že? Ale co takový pan ministerský předseda se svými zprávami typu "Es kommt der Tag..."? Tak naznačovala Sudetoněmecká strana, že jednou "přijde den", kdy budou odtrženy Sudety od ČSR. Dostane padáka?

Boží mlýny

Nerad se hádám. Neumím to, správné argumenty mne napadají pozdě, takže většinou odcházím z hádky jako poražený. Na ulici už vůbec nerad řeším nějakou hádku. Cizím lidem do toho nic není, tak proč je obtěžovat osobními problémy (ale znám lidi, kteří se alespoň rádi rozkřiknou na ulici, snad proto, aby bylo vidět, jak moc jim je ubližováno). Nikdy jsem se ani nehádal s cizím člověkem. Ano, v autě si občas zanadávám, když potkám nějakého kreténa, který z dvouproudové silnice dělá tříproudovou, nebo mne předjede jen proto, že řídím škodovku, aby se mohl zařadit přede mne a pokračovat dál mou (naší) rychlostí. Takovým lidem vynadám, ale neslyší mne. Když mne předběhne někdo ve frontě, málokdy se ozvu, když mne někdo sere svou hloupostí, svým vychloubáním, také většinou mlčím.

A věřím v Boží mlýny. Tyto stroje spravedlnosti, které každému odemeleou přesně jeho trestů i odměn mi už několikrát ukázaly, že existují. Zrovna pro mne to neznamená moc hezké vyhlídky, ale vědomí, že tu jsou, mi zavírá ústa, když chci říct: "Promiňte, ale já jsem tu byl dřív."