Google zavedl doplněk ke svým mapám, Street View, kde můžete sledovat, co se právě děje v ulicích zatím velkých měst. Jezdí jimi autíčko, které vše natáčí a rovnou posílá do databáze. Lidé jsou tak zaznamenáváni se svými milenkami, zvracející před hospodou, s kamarády apod. A těm lidem to samozřejmě vadí. Nechceme být sledováni na každém kroku. Přesto se rádi exhibujeme. Už ani nečekáme na otázku "co děláš?" a rovnou se na svých profilech a stránkách vytahujeme: Právě jsem se vyblil po tý včerejší pařbě, jdu si umýt vlasy.
Zrovna vařím špagety s boloňskou omáčkou.
Žehlím manželovy košile.
-
Když začal Honza psát svůj blog, měl podobu fejetonistických a myšlenkových úvah jednoho intelektuála. A tuto podobu si víceméně udržel. Tak ty blogy chápu i já, když mne něco pálí, když chci někoho pobavit, když chci ze sebe něco vyblít, hodím to na blog. Už jsme u toho. Oko Velkého bratra nás pozoruje, ví o každém našem pocitu. Někdo si udělal z blogu deníček.
Dneska jsem HO zase viděla, měl dlouhé vlasy a podíval se mne!!!!
Dneska jsem psal seminárku a protože si myslím, že je fakt dobrá, tak si přečtěte.
Včera jsem byl tam a tam, viděl jsem tam to a to, pak jsem vohnul tu a tu a nakonec jsem jí to a to strčil tolikrát a tolikrát tam, tam a tam.
-
A Velký bratr začal znát i naše kroky. Ale nebyli bychom to my, kdybychom mu to neusnadnili. Proč by měl Velký bratr číst všechny blogy, všechny deníčky, sledovat nás na google mapách? My mu to vyslepičíme sami. A vznikl facebook.
Dříve se u nás na koleji domlouvali párty, pitky, chlastačky, pařby a kdovíco ještě jednoduše. Do každého patra se hodil papírek DNESKA, 8. PATRO, 20:00. Již tomu tak není, vše se domlouvá na facebooku. Takže o těchto akcích nevím. Taky nevím, co měly Adéla s Monikou k obědu, s kým se vyspala Eliška a kdo kdy dělá zkoušku.
Ono by se přitom stačilo jich zeptat. Jenže jak, když jsou všichni pořád na počítači a píší co právě dělají? A co právě dělají, když pořád jen píší?
Zrovna vařím špagety s boloňskou omáčkou.
Žehlím manželovy košile.
-
Když začal Honza psát svůj blog, měl podobu fejetonistických a myšlenkových úvah jednoho intelektuála. A tuto podobu si víceméně udržel. Tak ty blogy chápu i já, když mne něco pálí, když chci někoho pobavit, když chci ze sebe něco vyblít, hodím to na blog. Už jsme u toho. Oko Velkého bratra nás pozoruje, ví o každém našem pocitu. Někdo si udělal z blogu deníček.
Dneska jsem HO zase viděla, měl dlouhé vlasy a podíval se mne!!!!
Dneska jsem psal seminárku a protože si myslím, že je fakt dobrá, tak si přečtěte.
Včera jsem byl tam a tam, viděl jsem tam to a to, pak jsem vohnul tu a tu a nakonec jsem jí to a to strčil tolikrát a tolikrát tam, tam a tam.
-
A Velký bratr začal znát i naše kroky. Ale nebyli bychom to my, kdybychom mu to neusnadnili. Proč by měl Velký bratr číst všechny blogy, všechny deníčky, sledovat nás na google mapách? My mu to vyslepičíme sami. A vznikl facebook.
Dříve se u nás na koleji domlouvali párty, pitky, chlastačky, pařby a kdovíco ještě jednoduše. Do každého patra se hodil papírek DNESKA, 8. PATRO, 20:00. Již tomu tak není, vše se domlouvá na facebooku. Takže o těchto akcích nevím. Taky nevím, co měly Adéla s Monikou k obědu, s kým se vyspala Eliška a kdo kdy dělá zkoušku.
Ono by se přitom stačilo jich zeptat. Jenže jak, když jsou všichni pořád na počítači a píší co právě dělají? A co právě dělají, když pořád jen píší?
