Sluníčko, srdíčko, láska ...

Bylo mi řečeno, že můj poslední článek je opět návratem na starou vlnu a ať se toho koukám držet, že ty předchozí jsou ... takové ... zvláštní.
Takže vy si myslíte, že nemůžu být zamyšlený romantik?!
Tak čum, vole obře:
-
Moje jahůdko,
podávám ti svoje srdíčko na dlani, abys jej připojila k tomu svému, aby mohla společně tlouci. V tvých očích odráží se celá noční obloha a já v ní hledám tu svou hvězdičku. Jsem tam? Když se směješ, jak by vánek hladil jemné chmýří babího léta, které ti přistává ve vlasech. Neboj, dušičko moje, dám ho pryč a budu se dívat na tvůj vodopád vlasů, který jak barokní rám lemuje tvé tvářičky. Rád se v tom vodopádu topím, rád jím proplouvám. Tvá ňadra jsou dvě kuličky hroznů, jen je utrhnout. Ne, neboj se, neublížím jim, jen je pohladím, možná se jich lechce dotknu rty, abych ochutnal jejich chuť.
Broskvičko moje, chci ti do náruče přinést všechno bohatství světa, jen, když to bude znamenat, že budeme navždy spolu.
-
Tak, a jedny kalhotky nezůstanou suchý.

Politická krize? Ale kdeže!

Myslíte si, že naší republiku ovládá politická krize? Nenechte se vysmát. Teprve teď je ta pravá politická pohoda:
Lídři nejsilnějších stran věděli, že budou volby a že do nich musí jít s nějakým programem. Tento program pak bude jen stěží splnitelný, protože nelze lidem říct "nic vám nedáme, je krize", ale zároveň fakt nejde nic dát, je krize.
Následující vláda by tak propadla na plné čáře, došlo by na nutné škrty a v příštích volbách, možná opět uměle vyvolaných (po krizi, přirozeně, až si to všechno vyžere), by si neškrtla.
Takhle to všechno zůstává na Fischerovi, kterému vlastně o nic nejde, do politiky se nežene, v příštích volbách kandidovat nebude, tak co si nezařádit.
A o to jde - všichni důležití se zbaví nepříjemných povinností a ti nastrčení si konečně můžou dupnout (zaplať Pán Bůh za to!). Protože se (snad) moc nebudou chtít nikomu zavděčovat, přijatá opatření by mohla mít i nějaký smysl.
A tak jsou všichni v pohodě.
A Jirka se může konečně v klidu těšit na porod.

Vůně trika

Cestou domů mne na céčku praštila do nosu vůně prádla, které viselo na balkóně. Paní domu asi používá nějaké staré máchadlo, protože, jakmile jsem to ucítil, vybavila se mi naše stará koupelna, tatramatka a celá ta situace, snad někdy kolem páté třídy, kdy jsem se v neděli koupal a věděl, že musím jít zítra do školy a vůbec se mi nechtělo a hned vytanuly na mysl chodby 4. základky a všechny ty pocity, které jsem míval, problémy, které jsem strašně řešil a zkrátka jsem se vrátil o těch do svých deseti, jedenácti.
Lidský čich je nejvýraznější pamatovák. Ve vůni jednoho kokosového krému je skryto mnohem víc, než si člověk dokáže v paměti vybavit. To nejsou jen pohyby, dotyky, to jsou hlavně ty pocity, které vám žádná paměť nemůže dát.
Možná jsou to pocity krásné, možná ne. Možná se pro ně člověk může trápit, když mu připomínají něco špatného. Ale může se v nich vrátit i zpět do chvíle, kdy mu bylo nádherně, kdy byl čas vedlejší a kdy kocovina z nevyspání byla vlastně veselou, příjemnou tečkou za chvílemi, které měly trvat pořád.
A tak vlastně chápu lidi, kteří přivonívají k věcem, které jim něco připomínají. K trikům, polštářům, dekám ...

Děti

Když se narodí dítě, je to obvykle radost.
Jedna kadaňská legenda říká, že když se stavěla kaple Čtrnácti svatých pomocníků, přistoupila k dělníkům měšťanka s otázkou co to tam staví.
"Kapli Čtrnácti svatým pomocníkům", odpověděli kameníci.
"Ha ha ha, jestli je nějakých čtrnáct pomocníků, ještě k tomu svatých, tak to nosím pod žebry čtrnáct dětí!" V tu chvíli hned u rozestavěné kaple porodila čtrnáct dětí.
A to byl, milé děti, důkaz toho, že Čtrnáct svatých pomocníků skutečně existuje.
Tolik pověst, ale nikomu snad nedochází, že ty děti byly vlastně za trest a žádné požehnání!
Já se na dítě těším a chtěl bych ho klidně hned. Jedna moudrá osoba mne poučila, že mít dítě rozhodně není o penězích. A tak, i když na dítě nemám, chtěl bych ho. Je to někdy vysilující, ale zároveň mne nikdy nepřestane překvapovat šíře dětské fantazie.
Taky asi není blaženěšího pocitu, než když vás dítě samo vezme za ruku. Ono vám věří, spoléhá na vás a ani ho nenapadne vás nějak zradit, protože to děti neumí, nechápou a neví, co to je, narozdíl od dospělých.
Děti jsou tak krásně čisté. Možná proto bych nějaké chtěl mít, abych se od něho mohl učit.

Tanec na ulici

Potkávám je pořád, ty lidi, co poslouchají na ulici hudbu v sluchátkách tak nahlas, že ji s nimi slyší i celá ulice. Taky ji poslouchám. Je to dobré ke zkrácení cesty, člověk se více otevře pozorování věcí kolem sebe, protože není rušen troubením aut, povídáním kolemjdoucích a štěkáním psů.
Občas, když se mi do uší dostane hezká písnička, si poskočím, občas, když je ještě lepší, mám chuť tančit, objímat kandelábry a přeskakovat lavičky. Dnes, cestou do kláštera, mne takhle málem roztančila Sway od Deana Martina. Tu píseň jsem si stáhl, když jsem ji poprvé slyšel v televizi, v reklamě na kafe. Chlápek tam podává svojí (snad svojí) přítelkyni šálek kafe, ona se chce napít, zvedá ho a na talířku najde prsten. Z toho usuzuji, že ji ten pán požádal o ruku. Jestli si ho vzala, už se nikde neříká. Ale jestli dělá dobrou kávu (určitě lepší, než ten divně gestikulující slizoun z jiné reklamy na 3 v 1), tak nevidím důvod, proč ne.
Jenže tahle píseň mne vedla k zamyšlení nad otázkou svatby. Proč se vlastně lidé berou? Podle židokřesťanské tradice (ale spíš té židovské, abych si přihřál česnečku) se musí muž a žena spojit, aby se teprve stali člověkem (muž se oŽENí), svatba je tedy potřebná, abych se cítil jako člověk a ne jako půlčík. To beru, nic proti. Ale, podívejme se kolem sebe, na nějakou tradici už se dávno kašle a tak tedy – proč se lidé berou?
Z pragmatických důvodů („aby se naše děti narodily do úplné rodiny“), z poblouznění a zamilovanosti („teď jsi pro mne ta jediná na světě“) a někdy také z lásky. Nevím, jestli je to mým rozpoložením v poslední době, ale ta láska je na tom to nejúsměvnější. Svatba je krásná věc, těším se na ni, ale když vidím, kolik zařizování, obíhání, peněz a času spolyká, ptám se právě: „Kde je ta láska?! Ta oslava dvou zamilovaných půlčíků, kteří se stanou jedním člověkem?!“ Svoji svatbu si představuji trochu jinak, jako věc mne a mojí partnerky, bez stovek pozvánek, koláčků, darů, šatů, zkoušek. Vždyť je to vlastně naše spojení.
A proto jsem nakonec na ulici netančil.

Krize snění

Před šestačtyřiceti lety měl Martin Luther King sen.
Snít je přirozené, krásné, někdy možná strašidelné. Nejhorší je, když člověk snít přestane. Protože o čem hlavně sníme? O budoucnosti, o tom, koho, jak, kdy bychom chtěli potkat. O tom, kde bychom s ním chtěli být. O tom, kde bychom chtěli být my sami později.
Když se snít nedaří, je něco špatně. Najednou v budoucnosti nevyvstává situace, osoba, meta, které bychom chtěli dosáhnout. Takové okamžiky někdy přichází, nejhorší na nich je, že pro tu letargii člověk ani nevidí podněty, které by ho ke snění měli vést.
Neumět, nebo nemoci snít je moc ošklivý stav. Může se taky stát, že začnete psát článek na blog a v půlce si uvědomíte, že ho možná ani nechcete dopsat, protože to to nemá hlavu ani patu.
Za pár dní mi začnou prázdniny, skoro celý měsíc nebudu mít co na práci. Normálně bych se snad měl těšit, ale bez schopnosti snění se vlastně září bojím, protože si vůbec nedovedu představit co budu dělat.
Snad tedy alespoň snít.

Jak moc máme rádi?

Terezka mi občas pokládala otázku "jak moc mne máš rád?".
Všichni říkáme "mám ho moc rád", čímž vyjadřujeme nějakou hodnotou (moc), že máme někoho rádi. Naopak říkáme "nemám ho moc rád", abychom ukázali, že tato hodnota (ne moc) je menší, než ta předchozí (moc > ne moc).
-
A já se ptám: když někoho máte rádi a on přijde třeba o nohy, máte ho rádi o ty nohy méně?