Z pohádky

Pařezová chaloupka. Vchází Vochomůrka, zlostně bouchá dveřmi a hází čepici na stůl. Křemílek zdvihá hlavu od Lesních listů.
K: Tak co, nic?
V: Ne.
K: To snad není možný. A kdo teda?
V: No hádej.
K: Fakt?! To mi řekni, kdo se za něj přimluvil? Byls za tou Bohdalkou?
V: Jasně, všechno bylo domluvený, slíbila, že jim namluví Maggie v nový sérii Simpsnů.
K: Tak jak je možný, že to nevyšlo?
V: Mluvil jsem teď s Vilíkem a ten říkal, že Rakosníček má nový autíčko na klíček.
K: Ale Rakosníček je náš! To by nám přece neudělal!
V: Udělal, jak vidíš. Taky prej slíbil Bratrům v triku nový modrý kalhotky s laclem.
K: To si snad děláš srandu!
V: Nedělám. Podmazal je. Bratři v triku to potom hnali přes Kosí bratry. Kosáci to dali sojce vod Krakonoše. Krakonoš má obrovskej vliv, zatlačil na Krbce, Krbec šel za Abrhámem, ten se přimluvil u Havla, no a Havel kámoší s Formanem. Jamile to bylo v Hollywoodu, tak to šlo rovnou do NASA.
K: Hmm, tak na to bych neměl žaludek.
V: Taky proto neletíme my, ale Krteček.

Sny a dluhy, co nás drží nad vodou

Faktický krach Sazky má dalekosáhlejší důsledky, než které teď můžeme vidět. Několik málo šťastlivců nedostane vyplacenu výhru v řádu desetimilionů korun, několika málo přejícím lidem je těchto nešťastníků líto.

Ale co ti ostatní, kteří pravidelně chodili ve středu a v neděli vsadit svá čísla? Sazka byla malou nadějí na lepší žití. Pravděpodobnost výhry byla menší než minimální, ale byly tu sny, se kterými lidé k terminálům chodili, kvůli těmto snům. "Potřebuji nové tlumiče, tak si koupím los, co kdyby. Aby mohly moje děti vyběhnout za ranního rozbřesku smočit nohy v rose, chtěl bych jim koupit dům s velkou zahradou, vsadím si, co kdyby." Jsou to takové malé sny a radosti, o kterých člověk přemýšlí, když jde ráno do práce, když večer nemůže usnout. Neupínáme se k nim, ale zasníme se, co bychom mohli, kdyby ... "Jednou si koupím velkou stodolu a udělám z muzeum veteránů."

Když teď člověk nemá ani minimální naději vyhrát, o čem potom může přemýšlet před spaním? "Jsem tak nešťastný člověk, práce málo placená, muzeum nikdy nebude, jdu se oběsit." Poruchy spánku, bolesti hlavy, tělo chátrá.

I beze snů jsou tu ale stimulanty, které nás donutí jít ráno do práce. Nejsou tak barevné a veselé jako naše bláznivé sny. Jsou to hypotéky, půjčky, úvěry, splátky. Člověk, který nemá dluhy, může snadno sklouznout k lenosti. "Ano, mám práci, která mne nebaví, ale ráno z té postele vylézt musím, potřebuji splácet nový byt". Dluhy nám přikazují mít práci, nutí nás vstávat brzy ráno a vracet domů za tmy. Jenže kdyby tu dluhy nebyly? "Práce mne nebaví, dám výpověď a budu čekat, až se najde nějaká lepší." Mezitím člověk leží doma, z podpory těžko může těžko rok cestovat a tak začne sledovat dopolední telenovely, tloustnout, pustnout.

Pod diktátem dluhů se tedy udržujeme v pracovní schopnosti.

Ať už sny anebo dluhy, obojí nás udržuje při životě. Jednoho se nechceme vzdát, druhého bychom chtěli, ale nemůžeme.

Jak to bylo s lékárničkami

Kancelář poslance ČR.

"Nazdáár, ty vole, tebe už sem neviděl..., že se neozveš, co máma, už je to lepší? Dáme vizoura?"

"Čus, jo, díky, je jí líp. Nalej. Ale proč sem tady. Potřeboval bych nějaký rito, ty dva hotely, cos mi dal loni, už jsem dostavěl, neni co dělat."

"Hm, to nebude tak lehký, už nejsem na místním rozvoji, letos mi dali dopravu, do tý ty nic neděláš. Píše, co?"

"Ty vole, to neni problém, za dvě hodinky sem tady se živnostňákem na co chceš, hlavně když to posype."

"Tak se na to podíváme. Chceš stavět silnice?"

"Ne, silnice ne, Bárta teď blbne v Ústí, bůhví, kdy by se dostal i k nám. Popojedem."

"To je fakt, nebudeme ho dráždit. Tak co díry v silnici, řekneme, že máš nejlepší maltu a budeš záplatovat. Už jsi stavěl, na to nebudeš potřebovat ani nový papíry."

"Jenže, ty vole, mě už ta zedničina nebaví. Tam sou hovno lidi, s cikánama nevíš, jesli ti přijdou do práce a ukrajinci to samý - nemá to pořádný papíry, furt dohadování s těma imigračníma blbečkama."

"To je fakt, na to dáme další kolo! Ty vole, mám to! To je paráda! Nakoupíš si obvazy a takový ty pičoviny a budeš z nich skládat lékárny do aut! Dyť je to jednoduchý! Nakoupíš to řekněme za kilčo, prodáme to za, no, ať nežeru, tři kila, ňáký drobný sežere to tam naskládat, takže vejdělek na jedný lékárně bude třeba stopade. V republice je asi šest a půl mega aut, podej mi tu kalkulačku, to máme ... do prdele, votevřeme další flašku!!"

"Ale lidi už lékárny maj, ne?

"Seš blbej, nebo co? Řekneme, že komise pro ... třeba nehodovost ... došla k závěru, že v lékárně musí bejt nová restuta ... resituč .... no prostě ta maska a lidi si budou muset koupit novou!"

"A ty víš, jak to protlačit? Rozumíš, kolik to bude stát?"

"Neměj péči, při tom, co si nahrábneš, tě to ani nezasvrbí."

"Tak fajn, na naše ..."

"Na nás!"

"Ty hele, jenže to je taková jednorázovka, za půl roku mě tady máš zase."

"Ty vole, to je fakt. Tak potom uděláme vopravdickou komisi, tam si sednu já a seženu ňáký známý a my potom dojdeme k závěru, že s tím lidi neumí pracovat a uděláš zase nový lékárny."

"A lidi budou zase kupovat. Ještě, že tě tady mám."

"Vždyť proto sem tady, ty vole, pro lidi, ne?"

Byl John Lennon šovinista?

Dobrý den, dámy a pánové.

Vítám vás na dnešní přednášce z cyklu genderových zamyšlení a rozborů známých osobností, obrazů, filmů apod. Dnes si položíme otázku, zda byl John Lennon šovinista. A já trochu překvapivě hned na začátek prozradím svou tezi, kterou se budu snažit po celou dobu obhajovat a snad vás dostat na svou stranu. Tedy: John Lennon byl macho jako býk!

(vzrušený šum v sále, omdlévání slabších jedinců)

Je to tak - prosím o první obrázek.

John Lennon hraje na kytaru, ale všimněte si jeho nezúčastněného pohledu. On nevnímá, co hraje, on se rozhlíží po obecenstvu, jako by říkal "tak kterou si dneska vezmu do šatny?". Ano, je to tak, večírky, pijatyky a - a to se nebojím říct nahlas - to, co bychom dnes nazvali swingers parties, to vše patřilo k The Beatles jako Měsíc k Zemi.

Že si Lennon vybral víme sami. A opět - prosím obrázek - se sami můžeme přesvědčit, jak jen svým výběrem dokázal svůj nezměrný šovinismus.

Což netouží každý muž po mladé asiatce?! Přiznejte si, pánové, vy takové mladé dívky chcete! Vaše vrozená perverzní pedofilie vás k tomu přímo nutí a nejinak tomu bylo u Johna Lennona. Dokazoval si akorát svoje mužství na mladé a o dvě hlavy menší křehké dívence, která se do něj bláznivě zamilovala, podlehla jeho oplzlým řečem a slibům, že jí vezme na výlet Žlutou ponorkou.

A co je nejhorší, opustil svou ženu! Ano, přátelé, Lennon se vrhá do náruče, která ještě ani nemá dost síly, aby ho objala a nechává za sebou manželku, přátele, kapelu. To vše je ochoten ztratit kvůli dvaceti minutám rozkoše s asiatkou! To dokáže jedině muž!

Prosím další obrázek.

Nejznámější obrázek Lennona a jeho DRUHÉ ženy Yoko Ono. Co nám říká tento výjev? Lennon utiskuje svou ženu v posteli, nahý ji přemlouvá k odporným praktikám, tře se o ni, do ucha jí šeptá nepublikovatelné výrazy a všimněte si polohy jeho levé ruky - jako by říkal "budeš mi po vůli, jinak tě uškrtím", stejně jako levá noha, kterou přehazuje přes svou ženu, čímž jí zabraňuje kamkoli utéct - ano, je to tak, Lennon na této fotografii jasně říká "jsi moje, můj majetek a můžu si s tebou dělat co chci!!!!!"

Prosím další obrázek.

Ach ano, slavná postelová scéna. Myslíte si snad, že by dokázala žena nanosit do postele (bíle povlečené!!!) tolik špinavých věcí? Ne, samozřejmě, že nikoli - byl to opět jeden z typických obrazů Lennonova chtíče, kterým chtěl celému světu dokázat své samectví, když se veřejně vystavoval se svou partnerkou v posteli.

Tím jsem tedy, na poměrně jasných příkladech dokázal Lennonův šovinismus a snad jsem i trochu pomohl ke zbourání mýtu, jaký si kolem sebe snažil tento muž vytvořit - totiž jako mírotvorce, bojovníka za čistou lásku. Tím opravdu John Lennon nebyl.

Děkuji vám všem za pozornost.

poznámka: Blog jednoho člověka nemá nic proti Johnu Lennonovi, jen mu vadí tendenční výklady některých děl

Dopis představitelům ESF

Dopis představitelům ESF

Vážení,

jako příjemce příspěvků na budování lepší společnosti prosté rozlišování na většiny a menšiny, jako budovatel lepších zítřků pro sociálně slabé, jako spolutvůrce světa bez bariér, bez předsudků proti seniorům a jako spoluhubitel výsměchu zdravotně znevýhodněným spoluobčanům, kteří jsou (nebojím se tato slova použít) našimi bratry a sestrami v jedné velké rodině zvané Evropská unie, se obracím na vás, představitele a dárce podpory z Evropského sociálního fondu.

Občanské sdružení, jehožto jsem šťastnou součástí, je realizátorem projektu financovaného z prostředků Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost. Díky těmto nemalým penězům se nám již podařilo nechat si udělat diáře v kožené vazbě, na dva tisíce kusů propisek, bloky na malování, notebooky, abychom se nemuseli na filmy dívat prehistorickým způsobem v televizi, na mobilní telefony (ačkoli - co je to za telefon, považte, že fotoaparát má rozlišení jen 2mpix!), plastové desky na cokoli a štítky na jména, aby hned každý věděl, s kým má tu čest. Vše přirozeně opatřené logy povinné publicity.

Díky těmto užitečným věcem se náš projekt úspěšně rozeběhl a já vás tímto žádám o navýšení celkové dotace, neboť se během jeho realizace vyskytly problémy a výdaje, se kterými nebylo v průběhu tvoření návrhu rozpočtu projektu počítáno.

Předně potřebuji opravit auto. Jedná se o dvaadvacet let starý vůz, který zvítězil v anketě Automobil roku 1989. Vůz byl vyroben v Itálii a jedná se tudíž o Evropské historické dědictví, kterým se snažím reprezentovat vyspělost evropského automobilismu a zmírňovat léty zažitý předsudek, že Italové dělají auta rozbitá již na výrobní lince. Navíc je automobil využíváni v rámci projektu, občas s ním vozím chlebíčky na naše merendy, tedy workshopy.

Mým druhým problémem je bydlení. Domnívám se, že za stávající situace, kdy bydlím načerno u načerno bydlících lidí, tedy tato dvojitá černota neprospívá mému pracovnímu výkonu. Věřím, že se mé nasazení za zlepšení podmínek v sociální oblasti zvýší minimálně o padesát procent, když budu moci mít vlastní byt, řekněme 4+1, v novostavbě, kolem jednoho sta metrů čtverečných (o dům si neříkám, nejsem svině). Klidně si dám na dveře cedulku, že tento byt je financován z prostředků EU.

Toto jsou mé nároky na následující pololetí.

Loučím se s vámi s přátelským pozdravem ´nemusí z Evropy pršet, jen když kape´.

Dědova škodovka

Odemykám garáž. Snažím se sundat zámek, zase si odřu klouby na ukazováčku a prostředníčku. Stojí tam, přikrytá plachtou, aby na ní nepadala omítka ze stropu. Otevřít dveře u řidiče, potom spolujezdce, otevřít motor. Zapumpovat, pořádně, jo, to stačí. Sytič. Nastavit sedačku, zrcátko. Klíč do zapalování, start, otočí se jednou, podruhé, polechtat plyn a je to.
Jedničku, rozjezd. Vypadla. Znova, držím, dvojku, jedeme.
-
Dědova škodovka je skvělá. Před dvaadvaceti lety si jí děda vyzvedával v Mototechně v Ústí nad Labem. Proti jeho předchozímu autu měla tahle stahovací okénka i vzadu, otáčkoměr, pátý kvalt, vyhřívané zadní okno, prostě luxus.
První dlouhou cestu absolvovala škodovka do Německa, hned po revoluci jeli děda s babičkou za příbuznými k Dortmundu. A potom na výlet do Hamburgu. Američtí vojáci, kteří za nimi jeli v autobuse se prý chodili na to divné auto dívat a předjížděli je tři minuty, aby se dostatečně vynadívali.
Do Německa se pak škodovka vydala ještě nekolikrát, naposledy na pohřeb babiččina bratrance. Jezdila ale pořád, po celé republice a když jsem si udělal řidičák, i já s ní jezdil všude možně. Do Libice, do Budějovic (jestli dobře počítám, tak dokonce dvakrát), všelikých malých výletů nepočítaně.
-
Pozor, budeme projíždět celou Plzní. Zapni topení, větrák a doufej, že nebude moc semaforů. Vaříme, nevadí, počkáme čtvrt hodinky, než to vychladne, dojdu koupit zatím vodu, tak tři litry pro jistotu.

Dobré konce

Proč mají lidé rádi dobré konce? Protože jim nic jiného nezbývá. I kdyby nakrásně chtěli špatné konce, neumí je popsat.
Čtete román o horolezci, který se utrhne na skále a jeho lano se zachytí o výstupek, pomalu se řezajíce o malé kamínky. V ichformě se horolezec vrací do dětství, vzpomíná si na první ukradenou hračku ze školky, první pusu na pusu v první třídě. Potom se omlouvá všem svým láskám, kterým byl nevěrný, všem, kterým nepomohl, když ho potřebovali. Poslední vzpomínka je pro jeho milovanou ženu a děti, horolezec jim přeje krásný život, nechce aby pro něj moc truchlili, blablabla. Když už je smířený úplně se vším (dvě kapitoly jsou věnovány hovoru s Bohem) a z lana zbývají jen nitky, objeví se na vrcholku záchranná parta a horolezce zachrání. Vrací se domů jako nový člověk, jedno oko nezůstane suché.
Proč to? No protože nikdo neví, jak popsat vše po posledním okamžiku horolezcova života. "A potom spadnul a umřel." "... najednou se přede mnou objevil kužel světla a já cítím, že k němu musím dojít ...". Všechno co napíšete, bude i přes superrealističnost románu jen vaše představa o tom, jak to vypadá, když člověk umírá, což by mohlo vaše dílo totálně shodit. Je lepší ho zachránit, podané lano, vrtulník, i chvojí, do kterého horolezec se dá popsat tak, že tomu lidi uvěří. Smrt se popsat nedá.
Proto lidé mají rádi dobré konce. Protože musí.