Objev

Už od roku 1989 si lidstvo pokládá otázku, jaká cena se objeví v úvodní znělce Simpsonových, když Maggie projíždí přes čtečku.

Až dnes byl učiněn ten zásadní objev, nezdráhám se říci, objev srovnatelný s otevřením Tutanchamónovy hrobky, či objevením Atlantidy (to mám v plánu na zítřek):

Vzkaz Ondřejovi

Ondro, ty do toho vidíš líp, když se kvůli pohřbu syna kolotočáře zastavuje doprava a půl Prahy je na nohou, jak potom vypadají pohřby cirkusáků?

Pavlov všedního dne

Moje maminka přestala kouřit. Asi na dva týdny. Když jsem pak jednoho víkendu přijel ze školy, byl pátek, tatínek odešel kopat do míče a jakmile se za ním zavřeli dveře, utíkala maminka na balkon zakouřit si.
"Myslel jsem, že už jsi přestala?"
"Jo, ale ... já se po cigaretách vždycky dobře vykakám, víš?"
Je všeobecně známo, snad ne jen mezi kuřáky, že cigarety mají blahodárný vliv na vyměšování. I já se po cigaretě vždy dobře vykakám.
Včera jsem si pak uvědomil jednu věc. Psal jsem práci do školy a někde před koncem jsem si řekl, že až to dopíšu, zajdu do společenské místnosti na jednu. A snad ta představa, jak sedím v tom strašném křesle ze sedmdesátých let, koukám na Pojišťovnu štěstí, nohu přes nohu, popelník v jedné, cigaretu v druhé ruce a já tahám kouř, abych jej za dvě vteřiny vypustil pomalu ven, tak snad tato představa způsobila, že jsem na ten záchod musel jít hned. I bez kouření.

Jen jestli jsem se nepodělal z představy Pojišťovny štěstí.

Všeobecný rozhled

Na promoci nám děkan Kašný říkal, že teď, když jsme vysokoškoláci, bychom se měli umět ptát. Že nás vysoká škola má nejen vzdělat v oboru a přišpendlit titul, ale naučit nás umět se ptát po věcech, které nás zajímají. Úkolem učitele by asi mělo být donutit žáky ptát se, donutit je pokusit se o odpověď na svou otázku.
Vysokoškolák, a učitel hlavně, by měl být člověk člověk, kterého zajímá svět kolem sebe, bude totiž příkladem. A když učitel prohlásí, že neví koho má volit a že ho to tedy nezajímá, minimálně deset jeho žáků taky k volbám nepřijde.
Na základní škole, na nižším stupni, jsme měli učitelku, která pro nás byla nejchytřejším člověkem na světě. Teď už vím, že to taková pravda nebyla, vzpomněl jsem si na několik věcí, které před námi pronesla:
"Za Přemysla Otakara sahaly Čechy až k moři. Myslím, že by nám ty země měly naše území vrátit." Hlavou osmiletého Jiříka pak dlouho běžely myšlenky na uzurpátorské státy (netušil jsem tehdy, že to byla Itálie), které nám sebraly možnost mít moře a jak, až bud velký, tak se musím zasadit o to, aby se věci vrátily do pořádku.

"Já jsem furt nevěděla, proč oni v tom Chorvatsku bojovali a pak jsem se podívala na mapu a všimla jsem si, že tam mají jen úzký pruh pobřeží. To ona ta Bosna asi chtěla k moři. Asi turismus a tak..." Paní učitelka byla očividně vysazená na moře. Ale v této větě uvařila takový dějepisně politický guláš, že jsem tomu věřil až do prváku na gymplu.

Učitelé by měli mít všeobecný rozhled. Každý, koho nezajímá jen zda jsou papriky levnější v Lidlu, nebo v Albertu, by ho měl mít.
Učitelé by se měli o svět kolem sebe zajímat. A umět se ptát.

O kontextu

Autoportrét Richarda Gerstla vyšel v posledním Reflexu. Na první pohled veselý chlapík, snad přiopilý, nebo zdrogovaný, napadlo mne. Až pak jsem si přečetl, že trpěl maniodepresivní psychózou a tento obraz namaloval předtím, než se oběsil. A už se na něj dívám jinak. Terezka říkala, že je to teď jedno z velkých témat, která ve škole rozebírají, totiž zda na dílo nahlížet jen jako na takové, nebo si jej zasazovat do kontextu.
Já jsem se vždy snažil si situace zasazovat do kontextu, snad proto studuji historii, ta se bez kontextů vykládat nedá. Poslední dobou mě strašně serou někteří lidé, nejhorší na tom je, že je většinou neznám. Jdu po ulici a proti mně pět cikánů, v řadě vedle sebe, asi je budu muset obejít. Ale proč, do prdele?! Tak se s jedním z nich srazím rameny, vyslechnu si pár slov a cesta jde dál. Proč si třeba někteří lidé myslí, že jsou středem světa? Proč musí mít někdo neustále opravdu. Jsou to jen střípky, které pozoruji v hodinách, v trolejbusech, na koleji.
Všechno je výchovou. Výchova je kontext jako prase. Bez ní by to nešlo a já mám hrozný strach z toho, jak vychovám své dítě. Každý špatný prvek, podnět, který mu dám se pak projeví třeba tak, že bude štvát lidi okolo sebe.
Trochu se toho bojím a trochu se mi chce smát, jakou velkou moc takový rodič má. A nakonec se oběsím.

A to jsem se tak těšil ....

Smutek po Budějovicích vystřídala naděje ústecká. Můj život přejel z Budějovické na ústeckou kolej a snad po ní po dva roky pojede. A hned ze začátku to bude cesta špinavá a kamenitá.
Špatný dojem na mne totiž udělalo už ubytovací martitium, které jsem byl nucen podstoupit. Žádost jsem si podal už dávno, kolej mi byla přidělena, ale v září mi bylo řečeno, že jsem nezaplatil kauci na rozbité předměty a tak jsem byl přesunut do třetího výběrového kola. To spočívalo v jednoduchém přincipu. V sobotu přijedeš a když tu budeš včas, tak na tebe vyzbyde kolej. Nesmyslné, z dávných dob zakořeněné, jednání, které nutí lidi přespávat ve vestibulech kolejí, aby dostali jednu postel. Zároveň se tak může stát, že vy jako student z Ostravy nedostanete místo na koleji, zatímco váš kolega z Ústí, který se třeba nepohodl s rodiči a který přišel před vámi, ten to místo dostane.
Když jsme včera přijeli před koleje, bylo před námi asi 30 - 40 lidí a čekali jsme dvě hodiny, než vůbec otevřeli kancelář a potom další dvě a půl hodiny, než jsme došli na řadu. Za námi bylo dalších 300 lidí, což tedy při průměru 14 lidí na hodinu a začátku v devět hodin, znamená, že poslední člověk přišel na řadudruhý den v půl sedmé ráno.
V dnešní době se už přidělování kolejí děje trochu jinak. Děda mi pak vyprávěl, jak v Ústí čekal od devíti večer do sedmi ráno na podání žádosti o Škodu 105S. To bylo někdy v roce 1977, další několikahodinová fronta jej čekala o dva roky později, když si pro vůz šel.
A za třicet let se v Ústí nic moc nezměnilo.

A to jsem se tak těšil ....

Ne, netěšil jsem se na Schmitzera, který prý nepřijel, ačkoli měl v plánu se jít na něj podívat. Potom jsem upravil plán a řekl si, že kvůli průvanu v peněžence se půjdu podívat na Střelnici na Život Brianův. Ani tam jsem nakonec nešel.
To, na co jsem se těšil, byl můj odjezd z Budějic. Poslední rok už jsem při kařdém příjezdu do nich měl sevřený žaludek a myslel na to že: musím udělat ontologii, musím udělat latinu (co je to, proboha, deklinace), musím udělat religionistiku.... Týden co týden, příjezd co příjezd jsem trpěl úzkostnými stavy. Těšil jsem se, až vypadnu, až budu v Budějovicích jen turista, nenáviděl jsem je, nechtěl jsem je alespoň deset let vidět.
Minulý týden jsem dostal diplom, snědl obrovskou porci slavnostního oběda a vyrazil z toho prokletého města. A najednou mi došlo, že je konec. Tři roky života, studium, i ta blbá latina, všechno už končí.
A najednou je mi líto, že budu v Budějovicích jenom turistou.